První model burianosaura v životní velikosti!

Na pozvání ze strany DinoParku jsem se spolu s dlouholetým kamarádem, paleontologem Danielem Madziou, a objevitelem fosilie burianosaura MUDr. Michalem Moučkou, zúčastnil slavnostního odhalení světově prvních soch (či modelů, chcete-li) dosud jediného formálně popsaného a pojmenovaného českého dinosaura. Tím je samozřejmě Burianosaurus augustai, do loňského září známý spíše jako „ornitopod od Kutné Hory“. Tento menší býložravý dinosaurus má velmi zajímavou historii, kterou bychom si zde mohli v krátkosti připomenout.

K jeho objevu došlo dne 23. března 2003 nedaleko obce Miskovice-Mezholezy u Kutné Hory. Michal Moučka tehdy při své procházce do jednoho z místních pískovcových lomů náhodou narazil na kosti jakéhosi pravěkého obratlovce. Zanedlouho donesl svůj nález ukázat paleontologům z Ústavu geologie a paleontologie PřF UK, kteří konstatovali, že se jedná o fosilii druhohorního neptačího dinosaura. Nepočítáme-li problematické Fričovy fragmenty údajných dinosauřích kostí od Holubic a Srnojed a fosilní dosud pochybné otisky stop od Červeného Kostelce, pak se jedná vlastně o první průkazný objev dinosauřích fosilií u nás.

V roce 2005 publikovali první odbornou práci zaměřenou na levou stehenní kost tohoto dinosaura paleontologové Oldřich Fejfar, Martin Košťák, Jiří Kvaček, Martin Mazuch a již zmíněný objevitel Michal Moučka. Ti stanovili u 40 centimetrů dlouhého femuru dinosaura přislušnost ke skupině Ornithopoda, odhadli jeho délku asi na 3 až 4 metry a stáří určili jako pozdně cenomanské (asi 95 až 94 milionů let). Dinosaurus byl označen za ornitopoda s neurčitým vývojovým příbuzenstvím, patřícího do skupiny blízké staršímu a většímu západoevropskému druhu Iguanodon bernissartensis. Jak ale zjistil Dan Madzia, tomuto známému ornitopodovi byl český dinosaurus od Kutné Hory příbuzný jen velmi vzdáleně.

Dnes víme, že tito dinosauři zřejmě obývali ostrovní prostředí tehdejší tropické a mělkým mořem z větší části zalité střední Evropy. Žili nejspíš v malých skupinách a možná byli loveni menšími teropodními dinosaury, jejichž fosilie jsme zatím neobjevili. Stehenní kost tohoto dinosaura nese stopy okusu od mořských predátorů, kteří zřejmě hodovali na mršině nebohého dinosaura. Již v roce 2011 jsme se na vykopávkách v polských Lisowicích bavili s Danielem Madziou o tom, jak rád by v budoucnu detailněji popsal a přitom i pojmenoval tento fosilní fragment českého „ostrovního“ dinosaura. K tomu skutečně došlo o šest let později, kdy vyšla vědecká studie Dana, amerického specialisty na ornitopody Clinta Boyda a Martina Mazucha. Právě v této práci dostává kutnohorský křídový dinosaurus jako vůbec první zástupce této skupiny z našeho území odborné vědecké jméno. To je poctou akademickému malíři Zdeňku Burianovi a jeho spolupracovníkovi, paleontologovi Univerzity Karlovy Josefu Augustovi, který spolu s Burianem udělal ohromný kus práce pro popularizaci této nádherné vědy nejen u nás.

Nejnovější pokračování tohoto příběhu má podobu spolupráce D. Madzii a výrobce modelů pro DinoParky Václava Staňka. Ten na základě přesných údajů vyrobil dva modely tohoto druhu dinosaura, představující samce a samici. Letos byly oba modely slavnostně odhaleny při již zmíněné speciální akci 20. června v DinoParku na střeše pražské Galerie Harfa, příští rok by se však měly objevit i v dalších českých „dinoparcích“. Modely v životní velikosti představují menší ornitopody o délce kolem 3,5 metru a živé hmotnosti zhruba 200 až 400 kilogramů.

Zkrátka a dobře, vedle obřích sauropodů nebo proslulého tyranosaura burianosaurus na pohled možná neohromí, má ale oproti nim jednu velkou výhodu: jednoduše je „náš“…

  • Foto jednoho z dvou modelů burianosaura v pražském DinoParku © DinoPark.

Tyranosauří celebrita jménem Stan

Ačkoliv v posledních letech přibývá objevů nových exemplářů druhu Tyrannosaurus rex jako pověstných hub po dešti (zejména když si uvědomíme, že například mezi roky 1908 a 1966 nebyl objeven ani jeden!), stále je takový nález důvodem k velké radosti a také nemalému zájmu médií. Kromě úžasného exempláře zvaného Sue, který právě v těchto týdnech musel udělat místo ve své expozici v Chicago Field Museum ještě impozantnější kosterní replice gigantického sauropoda patagotitana (Patagotitan mayorum, popsaný v loňském roce), bychom mohli jmenovat i některé další. Je to například mládě zvané Jane.

Dalším z dospělců tohoto teropoda, který rozhodně stojí za zmínku, je Stan. Ten byl pojmenován po svém objeviteli, amatérském hledači fosilií Stanu Sacrisonovi, který na fosilii narazil v pustinách badlands na území Jižní Dakoty v roce 1987. Fosilie byla objevena v sedimentech souvrství Hell Creek nedaleko města Buffalo v kraji Harding, blízko jihovýchodních hranic s Montanou. Sacrison pracoval spolu s týmem z Geologického institutu v Black Hills, vedeném proslulým komerčním sběratelem a paleontologem Peterem Larsonem. Larson, který byl v únoru roku 1996 poslán do vězení na dobu 18 měsíců v souvislosti s údajným neoprávněným nakládáním s fosiliemi, popsal objev Stana ve své knize Rex Appeal z roku 2002. Popisuje v ní, jak došlo k objevu i následným vykopávkovým pracím, které probíhaly na jaře v roce 1992, přičemž následná laboratorní preparace Stanových fosilií byla skončena až v roce 1995. Celkem bylo objeveno asi 199 fosilních kostí Stana (kompletnost jedince kolem 65 %), což z něj činí jednoho z nejlépe zachovaných exemplářů tyranosaura vůbec.

Stan, který je dnes znám také pod katalogovým označením BHI 3033, je menší než Sue, přesto jde o impozantní exemplář tyranosaura. Jeho kyčelní kost je dokonce delší než u Sue (asi 155 cm ku 146 cm) a velikostí lebky za ní příliš nezaostává (zhruba 140 cm ku 150 cm). Celková délka těla Stana činila podle současných odhadů asi 11,3 až 11,8 metru a jeho hmotnost dosahovala přibližně 7200 až 8400 kilogramů. Jeho stehenní kost byla dlouhá asi 128 až 131 centimetrů, tedy zhruba o pouhých 5 cm kratší než u Sue. Larson se svým týmem prodal už přibližně tři desítky replik kostry Stana do muzeí po celém světě, a to včetně Bruselu, Osla nebo Oxfordu, ale také do španělských a japonských muzeí. Cena za jednu repliku se pohybuje kolem 100 000 amerických dolarů, tedy přes 2 miliony korun.

Fosilie Stana vykazují množství kostních patologií, svědčících o divokém a surovém způsobu života, plného zranění a snad i infekcí. Je možné, že oba jedinci tyranosaura, Stan i Sue, byli zasaženi a snad i zahynuli z důvodu infekce parazitickým prvokem. Právě lebka Stana byla také využita jako podklad pro tvorbu mechanického modelu a výpočtu síly čelistního skusu tyranosaura v dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích z roku 2005. Gregory Erickson zde přišel se zjištěním, že čelistní stisk dospělého tyranosaura mohl mít fantastickou sílu asi 60 000 newtonů, ačkoliv později byl tento odhad snížen téměř o polovinu.

Další studie, které se zabývaly kostrou Stana, se zaměřily na pohybové schopnosti (maximální rychlost běhu tohoto jedince byla při odhadované hmotnosti 7206 kg stanovena na solidních 27,7 km/h) a výpočty objemu a hmotnosti těla (například podle jedné studie za použití přesného laserového měření dosahovala živá hmotnost Stana asi 7655 kilogramů). Ačkoliv tedy není tento exemplář druhu T. rex rekordní, patří k tomu nejzajímavějšímu, co může expozice leckterého muzea návštěvníkům nabídnout.

  • Foto repliky tyranosauřího jedince jménem Stan © Eirik Newth.

Vychází Poslední den druhohor

Stejně jako vloni mi i letos v květnu vychází v nakladatelství Vyšehrad zbrusu nová kniha. V roce 2017 šlo o titul Dinosauři v Čechách, který byl určen široké čtenářské veřejnosti a pojednával populární formou o objevech velkých druhohorních plazů na našem území. Nový titul se zase podrobně věnuje jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách vývoje života na Zemi – velkému vymírání na konci křídy. Druhohorní éra skončila jednoho krutého dne před 66 miliony let, kdy se s naší planetou srazila 10 až 15 kilometrů velká planetka a výsledný řetězec událostí vedl k vyhynutí asi 75 % všech tehdejších druhů. Na blogu jsem se tomuto tématu věnoval velmi podrobně v množství článků, kniha Poslední den druhohor je však ještě podstatně podrobnějším, detailnějším a odkazovým materiálem bohatším zdrojem informací pro všechny zájemce o tuto problematiku.

Na 368 stranách a ve více než 500 odkazech na odborné práce či jiné zdroje jsou zde podrobně pojednány všechny aspekty této přelomové události, včetně historických záznamů o dopadech, poutavé historie objevu samotného impaktu z konce křídy, jeho pravděpodobného průběhu, účinku na všechny skupiny organismů nebo třeba zmínek ve filmech a literatuře i plánů na zabránění podobné katastrofě v budoucnosti, a to vše aktuálně k roku 2018. Pokud jste vždy chtěli vědět o vymírání na konci křídy, zániku dinosaurů, historii výzkumu či dopadu asteroidu Chicxulub více, než je možné zjistit z běžně dostupných pramenů, je tato kniha určena právě pro vás (samozřejmě nelze nezmínit, že již v září loňského roku vyšla na podobné téma jiná autorova kniha Velké vymírání na konci křídy). Hezké počtení na tomto místě přeje autor obou titulů.

  • Foto v pozadí obálky knihy © Courthouse News Service.

Dinosaurus: Olorotitan arharensis

Olorotitan, neboli „obří labuť“ či „labutí titán“, byl velkým hadrosauridem (kachnozobým dinosaurem), jehož fosilie byly objeveny na území Ruské federace. Jelikož tento dinosaurus bezesporu patří k nejzajímavějším dosud objeveným dinosaurům z ruského Dálného východu, nepochybně si zaslouží pozornost ve formě samostatného článku.

Olorotitan arharensis byl druh lambeosaurinního hadrosaurida, jehož zkameněliny v podobě téměř kompletní kostry byly objeveny v sedimentech souvrství Udurčukan na území Amurské oblasti (zhruba 8000 kilometrů východně od Moskvy). Stáří zmíněných sedimentů odpovídá střední až pozdní fázi maastrichtského věku, tedy době před asi 70 až 66 miliony let. Olorotitan tak patřil k jedněm z posledních známých asijských dinosaurů. Formálně jej popsal v polovině roku 2003 belgický paleontolog Pascal Godefroit se svými dvěma ruskými kolegy. Druhové jméno arharensis odkazuje ke kraji, ve kterém byl nález učiněn (Arhara).

Mezi nejnápadnější anatomické znaky tohoto dinosaura patří dozadu ubíhající lebeční hřeben ve tvaru sekyrky či vějíře, podobný například lebečnímu hřebeni severoamerického lambeosaura. Holotyp olorotitana s označením AEHM 2/845 je natolik kompletní, že jde o jednu z nejlépe zachovaných fosilií lambeosaurinních hadrosauridů z území Asie. Celková délka dospělého exempláře se pohybovala kolem 8 metrů. Stehenní kost byla dlouhá 110 centimetrů a vzhledem k její délce byla odhadnuta hmotnost dinosaura zhruba na 2540 kilogramů. Gregory S. Paul zase v roce 2010 odhadl hmotnost osmimetrového olorotitana přibližně na 3100 kilogramů.

Nápadně dlouhý byl zejména krk olorotitana, jehož páteř se skládala z 18 krčních obratlů (před objevem tohoto druhu bylo přitom u hadrosauridů známo nanejvýš 15 obratlů). Také křížová oblast měla s 15 až 16 obratli zhruba o tři více, než kolik je známo u jiných hadrosauridů. U přední třetiny ocasních obratlů zase nacházíme podivné srůsty vršků neurálních trnů; ocas tak byl pevný a poměrně málo ohebný. Je možné, že šlo o pouhou patologii, pro potvrzení této možnosti bychom ale potřebovali více fosilních jedinců olorotitana.

Olorotitan byl poklidným spásačem nízko rostoucí vegetace a větví v nižších patrech jehličnatých stromů. Je pravděpodobné, že žil v menších stádech a dokázal se dorozumívat zvuky, vydávanými za pomoci svých lebečních dutin a hřebene (podobně jako třeba Parasaurolophus). Pro účinné mechanické rozmělňování potravy měl k dispozici tzv. zubní baterie, představující sofistikovaný kousací aparát.

Vzhledem k omezenému rozsahu vykopávek v oblasti nálezu víme o ekosystémech a tvorech, kteří je s olorotitanem sdíleli, poměrně málo. Byly zde objeveny další druhy dinosaurů, například parasaurolofin Charonosaurus jiayiensis (popsaný roku 2000) nebo vývojově primitivnější hadrosaurid Amurosaurus riabinini (popsán roku 1991). Čtvrtým kachnozobým dinosaurem, známým z této oblasti, pak byl ještě Kerberosaurus manakini, oficiálně představený roku 2004. Dále je odtud známý také sauropodní dinosaurus Arkharavia heterocoelica, formálně popsaný roku 2010. Objeveny zde byly také fosilie teropodů (velký tyranosaurid i malí dromeosauridi a troodontidi) a „obrněných“ nodosauridů, ty však zatím nebyly formálně popsány.

Ekosystémy s olorotitanem sdílela také celá paleta dalších živočišných druhů, od želv až po krokodýly a jiné obratlovce. Zajímavé je, že zatímco v Severní Americe už byli v období maastrichtu (tedy zhruba za posledních 6 milionů let křídové periody) na značném ústupu, ve východní Asii naopak jejich populace vzkvétaly. Na základě značné druhové rozmanitosti těchto dinosaurů v oblasti ruského Dálného východu tak můžeme usuzovat, že klimatické a ekologické podmínky zde byly do značné míry odlišné od těch severoamerických. Podobná situace je přitom třeba i s některými vývojovými liniemi titanosaurních sauropodů. Olorotitan je každopádně zajímavým druhem kachnozobého dinosaura, o němž bychom se měli snažit dozvědět i do budoucna co nejvíce informací.

  • Rekonstrukce olorotitana (Olorotitan arhanensis). Autorem je Dmitry Bogdanov.

Byli tyranosauři kanibalové?

O silné vnitrodruhové nevraživosti tyranosauridů slýcháváme poměrně často. Prokazatelně se navzájem napadali nejenom samotní zástupci druhu T. rex, ale také jejich menší příbuzní, například albertosauři a gorgosauři. Je prakticky jisté, že tito obří predátoři byli schopni bojovat tak urputně, až si způsobili vážná zranění nebo dokonce zabili svého soupeře. K tomu mohlo zřejmě dojít jak přímo (fyzickým útokem), tak i nepřímo prostřednictvím přenosu infekčních chorob. Z infekce mikroskopickým cizopasným prvokem (snad vzdáleně příbuzným dnešní bičence drůbeží) je podezříván například i nejslavnější, nejkompletněji zachovaný a celkově největší známý exemplář tyranosaura „Sue“.

Jisté je, že tyranosauridi byli k ostatním jedincům svého druhu (snad s výjimkou reprodukčního partnera, rodiče nebo sourozence) značně agresivní a nesnášenliví. Již dříve se také objevil názor, že mohli tuto svoji temnou stránku posunout ještě dál a dopouštět se kanibalismu. Ten byl ostatně prokázán i u jiného tyranosaurida, staršího a o trochu menšího druhu Daspletosaurus torosus. U samotného druhu T. rex jej objevili paleontologové ve sbírkách Museum of the Rockies. Vědecká studie o nápadných a tvarově specifických rýhách po zubech obřího teropoda byla publikována v roce 2010. Další podobný objev byl ohlášen roku 2015 a přišel v podobě fragmentu fosilní kosti, nalezené v sedimentech souvrství Lance na území Wyomingu. Vedoucí výzkumu Matthew McLain spolu s kolegy zveřejnili detailní informace již ve zmíněném roce na každoročním mítinku Americké geologické společnosti, který se tehdy konal v Baltimoru. Letos byla o tomto zajímavém nálezu konečně publikována také samotná odborná práce. Co nám tedy o „králi dinosaurů“ prozrazuje?

Vše se točí kolem jediné fosilní kosti dolní končetiny (4. metatarzál) s katalogovým označením SWAU HRS13997. Tato kost vykazuje stopy po okusu v podobě několika dlouhých rýh, koncentrovaných především u distálního konce kosti. Přítomno je přinejmenším deset rýh, a to včetně jedné, která byla autory studie přiřazena k ichnotaxonu Knethichnus parallelum. Tato struktura na povrchu kosti byla způsobena tahem zubu s okrajovým vroubkováním, přejíždějícím po kosti a strhávajícím měkkou tkáň. Srovnáním šířky rýh (až 5 milimetrů) s velikostními parametry dentice teropodů z tohoto souvrství je prakticky jisté, že původcem byl v tomto případě velký jedinec druhu Tyrannosaurus rex. Tvar, umístění a orientace rýh ukazuje na to, že jde o pozůstatky okusování mrtvého těla. Osteohistologický rozbor dochované „okousané“ fosilie zase prokázal, že šlo o mladého jedince, který v době smrti teprve procházel fází rychlého růstu. Jak staré mládě či nedospělý jedinec to byl, však nelze s jistotou určit. Podstatné je, že šlo taktéž o tyranosaura.

Z uctívaného „vládce dravých dinosaurů“ a popkulturní ikony pozdně křídového dinosauřího světa se nám tak začíná stávat tvor poněkud méně lichotivých vlastností. Ať už šlo o spíše výjimečnou událost (což není pravděpodobné) nebo naopak o běžnou realitu tyranosauřího života, známe už minimálně dva případy, kdy se tento dominantní predátor odhodlal k praktikování kanibalismu. To samozřejmě neznamená, že nemohl být také aktivním a poměrně rychle se pohybujícím lovcem jiné kořisti. Musíme se nicméně smířit i se stinnou stránkou této největší hvězdy (nejen) Jurských parků…

  • Holotyp tyranosaura (druhu Tyrannosaurus rex) v Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Foto: Scott Robert Anselmo.

Dinosaurus: Guanlong wucaii

Guanlong je jedním z nejstarších známých zástupců tyranosauroidů. Patřil tedy k vývojové linii, jejímž završením byl proslulý Tyrannosaurus rex. Není proto divu, že po svém formálním vědeckém popisu v roce 2006 byl zahrnut obstojnou mediální pozorností, a to například i ze strany National Geographic. Tyrannosaurus si ovšem po pevnině kráčel o celých (zhruba) 92 milionů let později.

Guanlong wucaii, jak zní celé jeho vědecké jméno, tyranosaura však příliš nepřipomínal. Tělesnou délkou v rozmezí 3 až 3,5 metru a hmotností kolem 125 kilogramů byl asi tři a půl krát kratší a asi šedesátkrát lehčí než vládce laramidijské pozdní křídy. Přesto guanlong představoval predátora, kterého se mnozí pozdně jurští čínští dinosauři (včetně malých mláďat obřího sauropoda mamenchisaura) a další tehdejší živočichové nepochybně obávali. Vraťme se nicméně k vědeckému názvu tohoto dinosaura. V doslovném překladu znamená „pětibarevný korunovaný drak“. Slovo „korunovaný“ si vysloužil nápadným lebečním hřebínkem, za ono „pětibarevný“ pak vděčí barevným wucaiwanským sedimentům, ve kterých byly jeho fosilie objeveny.

Zkameněliny guanlonga byly nalezeny společnou čínsko-americkou expedicí do oblasti Džungarie na severovýchodě Číny (tato oblast zhruba odpovídá severní polovině provincie Sin-ťiang). Fosilní pozůstatky dvou jedinců byly odkryty v sedimentech souvrství Š‘-šu-kou, datovaných do období věku oxford (střední až pozdní jura, asi před 163 až 157 miliony let). Holotyp s označením IVPP V14531 je částečně zachovalá kostra dospělého jedince. Druhým exemplářem je pak téměř kompletní a z velké části artikulovaná kostra mláděte.

Histologický rozbor ukázal, že starší jedinec dospěl ve věku 7 let a dožil se asi dvanácti roků, zatímco mládě zahynulo ve svých šesti letech věku, přičemž v době své smrti stále rostlo. Díky tomuto faktu mohli paleontologové prozkoumat také změny, které u těchto dinosaurů v průběhu růstu nastávaly. U obou jedinců se dochovaly lebeční hřebínky, které jsou velmi tenké a sloužily patrně k signalizačním účelům (například při namlouvacích rituálech v období páření). Na předních končetinách měli tito teropodi ještě tři prsty, zatímco u mnohem pozdějších obřích tyranosauridů už zůstaly jako funkční zachovány jen dva.

Celkově se guanlong do značné míry podobal příbuznému a o 35 milionů let mladšímu druhu Dilong paradoxus. Je proto docela možné, že byl stejně jako dilong vybaven tělesným pokryvem z primitivního vláknitého proto-peří. Nejbližšími vývojovými příbuznými guanlonga jsou podle novějších analýz příbuzenských vztahů Proceratosaurus, Kileskus, Sinotyrannus a Yutyrannus.

Více fosilií guanlonga nepochybně ještě čeká v odlehlých končinách Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na své objevení. Snad se k nim vědci dostanou dříve, než tyto nádherné doklady života z dávné minulosti naší planety padnou za oběť neúprosně působícím přírodním procesům…

  • Rekonstrukce guanlonga (Guanlong wucaii). Autorem je Durbed.

Dinosaurus: Eotriceratops xerinsularis

Protože jsme se v předminulém článku dotkli tematiky kladu Triceratopsini, tedy rohatých dinosaurů blízce příbuzných slavnému triceratopsovi, a zároveň byl zmíněn i poněkud záhadný gigant Eotriceratops xerinsularis, věnuji mu tímto samostatný článek.

Tento kanadský druh ceratopsida představuje nepochybně jednoho z největších známých rohatých dinosaurů. Zkameněliny tohoto dinosaura byly odkryty již začátkem srpna roku 1910 paleontologem Barnumem Brownem, který v lokalitě Dry Island na západním břehu řeky Red Deer v kanadské Albertě pracoval pro Americké přírodovědecké muzeum v New Yorku. Brown, proslavený dřívějším objevem dvou exemplářů druhu Tyrannosaurus rex na území Montany, byl však tehdy mnohem více zaujatý početnými exempláři tyranosaurida druhu Albertosaurus sarcophagus, a značně fragmentovanou kostru nechal ležet ladem bez většího zájmu. Téměř o století později, v roce 2001, byla na stejnou lokalitu vyslána společná expedice institucí Royal Tyrrell Museum of Palaeontology a Canadian Museum of Nature. Na lokalitě Dry Island pak kuchař této expedice a zároveň zdatný dobrovolník v terénu jménem Glen Guthrie na fosilii náhodou narazil. Vědci původně netušili, že Brown již tuto kostru kdysi odkryl, ale nálezová situace to jasně prozrazovala. I díky značné fragmentárnosti fosilií potom trvalo dalších šest let, než byl nový druh rohatého dinosaura formálně popsán. Jméno Eotriceratops odpovídá předpokladu, že jde o možného vývojového předka triceratopse (doslova „jitřní triceratops“), druhové xerinsularis pak znamená „pocházející ze suchého ostrova“ (jde o odkaz na Dry Island Buffalo Jump Provincial Park, na jehož území byl objev učiněn).

Rohatého dinosaura popsal tým vědců na základě holotypu s označením RTMP 2002.57.5, uloženém ve sbírkách Tyrrellova paleontologického muzea v Drumhelleru. Fosilie se nacházela ve svrchních vrstvách souvrství Horseshoe Canyon, datovaných do období středního maastrichtu (stáří asi 68 až 67,6 milionu let). Po zkompletování fragmentů získali vědci velkou část lebky (kromě dolní čelisti), nejméně sedm krčních a pět hrudních obratlů, několik úlomků žeber a osifikovaných šlach, které ale byly značně poškozené. V roce 2010 přejmenoval eotriceratopse na druh Triceratops xerinsularis Gregory S. Paul, tento krok ale nebyl dalšími paleontology akceptován. Stále však není jisté, zda druhy Ojoceratops fowleri a Torosaurus utahensis, známé ze stejného období z nalezišť v Novém Mexiku, nemohou představovat stejný druh.

Rozměry kanadského eotriceratopse jsou každopádně úctyhodné – lebka v kompletním stavu měří na délku zhruba 3 metry, čímž překonává i nejdelší zatím známou lebku torosaura (2,77 m). Délka tohoto ceratopsida je pak odhadována asi na 9 metrů, již zmíněný Paul ji odhadl na 8,5 metru a hmotnost asi na 10 tun. Nepochybně jde tedy o jednoho z největších známých ceratopsidů vůbec. Nadočnicové rohy eotriceratopse měřily asi 80 centimetrů, delší však najdeme u taxonů Coahuilaceratops (1,2 m) i Triceratops (1,15 m). Od ostatních chasmosaurinů se eotriceratops lišil několika klíčovými anatomickými znaky na lebečních kostech, bohužel některé diagnosticky důležité části lebky nebyly dochovány. Eotriceratops je každopádně fantastickou ukázkou rozmanitosti dinosauří fauny na konci křídového období a více než důstojným předchůdcem slavnějšího triceratopse.

  • Rekonstrukce eotriceratopse (Eotriceratops xerinsularis). Autorem je Robinson Kunz.

Dinosaurus: Appalachiosaurus montgomeriensis

Severoamerický druh Appalachiosaurus montgomeriensis byl poměrně velkým dravým dinosaurem ze skupiny tyranosauroidů, kdysi obývajícím území současné Alabamy ve Spojených státech amerických. Jak již napovídá jeho rodové jméno, byl obyvatelem někdejší Appalačie (východního pevninského bloku, který se utvořil při vzniku Velkého vnitrozemského moře asi před 100 miliony let na území současného východu Severní Ameriky). Typový exemplář tohoto teropoda objevil v červenci roku 1982 geolog David King z alabamské Auburn University. Druhové jméno montgomeriensis bylo zvoleno podle kraje Montgomery, na jehož území v lokalitě Turnipseed Dinosaur Site byl objev učiněn. Dinosaura formálně popsali paleontologové Thomas Carr, Thomas Williamson a David Schwimmer v roce 2005. Bohužel jsou fosilie tohoto druhu velmi nekompletní. Dochovala se část lebky a spodní čelisti, několik obratlů, dále fragmenty pánevních kostí a části kostí dolních končetin. Nepříliš dobře známá je také podoba předních končetin appalačiosaura, o nichž se nejdříve vědci domnívali, že mohli být dlouhé, silné a tříprsté. Objev pravděpodobné pažní kosti (humeru) tohoto tyranosauroida však prokázal, že jeho přední končetiny byly ve skutečnosti podstatně kratší a zřejmě jen dvouprsté. Podobaly se tak mnohem více relativně drobným „rukám“ vyspělejších tyranosauridů.

Objevený exemplář (holotyp RMM 6670) byl ještě nedospělým jedincem, který nedosahoval plné velikosti. I tak šlo však o velkého teropoda, dlouhého asi 7 metrů a zaživa vážícího kolem 600 až 900 kilogramů (stehenní kost byla dlouhá 77 cm). Dospělí jedinci se tak velikostí mohli blížit nebo i rovnat tyranosauridům z Laramidie, jako byl Lythronax argestes nebo Gorgosaurus libratus, jež žili přibližně ve stejné době jako Appalachiosaurus.

Kosterní patologie, jež se často u dinosaurů popisovány, se nevyhnuly ani appalačiosaurům. Dva ocasní obratle dinosaura totiž vykazují srůst, zřejmě související s jakýmsi vážnějším poraněním. Fosilie appalačiosaura byly objeveny v pelagických sedimentech souvrství Demopolis Chalk, které byly uloženy v období středního kampánu (asi před 77 miliony let). V tomto souvrství jsou obvykle objevovány zejména fosilie ryb, paryb a mořských plazů (mosasaurů i plesiosaurů), dinosauří fosilie jsou zde poměrně vzácné. Kromě appalačiosaura jsou odtud známé i zkameněliny jakýchsi blíže neurčených hadrosauridů (z území státu Tennessee). Přímo v Alabamě pak byly objeveny ještě fosilní fragmenty možného dalšího tyranosaurida, o tomto nálezu však není nic bližšího zatím známo. Jisté je, že velcí teropodi zde museli mít k dispozici vhodnou potravu v podobě větších býložravých dinosaurů a snad i dalších obratlovců.

Fosilie, přisuzované druhu A. montgomeriensis, byly nově hlášeny i z území států Severní a Jižní Karolína (souvrství Donoho Creek a Tar Heel kampánského stáří). Z hlediska systematického zařazení je Appalachiosaurus nepochybně tyranosauroidem, nikoliv ale tyranosauridem. Představoval podobný vývojový stupeň v evoluci těchto dravých dinosaurů, jako asijští alioramini (druhy A. altus a A. remotus) či rovněž východoasijské druhy Alectrosaurus olseni a Xiongguanlong baimoensis.

  • Rekonstruovaná kostra appalačiosaura (Appalachiosaurus mongomeriensis) v alabamském McWane Science Center. Autorem je FunkMonk.

Dinosaurus: Titanoceratops ouranos

Původně byl tento obr s kolosální lebkou považován za dalšího jedince již dříve popsaného druhu Pentaceratops sternbergii, známějšího obřího ceratopsida, rovněž disponujícího nadměrně velkou hlavou. V roce 2011 však paleontolog Nicholas R. Longrich navrhl, že se nejspíš jedná o zcela nového a dosud neznámého zástupce chasmosaurinních ceratopsidů. Ba co víc, Titanoceratops ouranos byl podle jeho výzkumu dokonce součástí kladu Triceratopsini; patřil tedy mezi nejbližší příbuzné proslulého triceratopse.

Při svém stáří 74,8 až 73,5 milionu let je také s přehledem dosud nejstarším známým zástupcem této skupiny rohatých dinosaurů. Holotyp dinosaura s označením OMNH 10165, sestávající z nekompletní kostry s poměrně dobře zachovalou lebkou, byl objeven v sedimentech souvrství Fruitland nebo Kirtland na území kraje San Juan v Novém Mexiku. Bohužel přesnou polohu uložení fosilií nelze již s jistotou dohledat, a tak neznáme dokonale ani stáří dinosaura (i tak je ale jasné, že jde o pozdní kampán, dobu před zhruba 75 až 73 miliony let).

Longrich zvolil pro obřího ceratopsida působivé vědecké rodové jméno Titanoceratops („titánská rohatá tvář“), a to z důvodu velkých rozměrů lebky, druhové ouranos potom s odkazem na Úrana, titána a boha nebes ve starořecké mytologii. Ačkoliv autor popisné studie tento druh jasně odlišil od druhu Pentaceratops sternbergii, zůstávají pochybnosti o tom, zda ve skutečnosti přece jen nejde o jeden a ten samý druh. Obecně však výzkumy podporují validitu (platnost) a tedy skutečnou odlišnost titanoceratopse.

Každopádně však šlo o obřího rohatého dinosaura, který patří spolu se svými příbuznými druhu Eotriceratops xerinsularis a Triceratops horridus mezi největší známé ceratopsidy vůbec. Lebka objeveného exempláře měří na délku i bez lebečního límce 1,2 metru, spolu s límcem pak dokonce 265 centimetrů. Tím pádem se řadí k suchozemským živočichům s nejdelší známou lebkou vůbec.

Vzhledem k proporcionálně kratšímu ocasu dosahoval celkové délky „jen“ asi 6,8 metru a výšky ve hřbetu kolem 2,5 metru. Tělesná hmotnost pak byla Longrichem odhadnuta na 6,55 tuny, což zhruba odpovídá pozdějším triceratopsinům (ačkoliv jejich největší exempláře mohly dosahovat ještě zhruba o polovinu větší hmotnosti). Titanoceratops žil v prostředí obývaném mnoha dalšími dinosaury i jinými živočichy, přičemž jeho hlavním predátorem mohl být značně velký (asi devět metrů dlouhý) tyranosaurid druhu Bistahieversor sealeyi. Dále se zde vyskytovali troodontidi („Saurornitholestes“ robustus), jakýsi blíže neidentifikovaný ornitomimid a centrosaurinní ceratopsid a samozřejmě i další býložraví dinosauři – hadrosauridi druhů Anasazisaurus horneri a Parasaurolophus cyrtocristatus, pachycefalosaurid Stegoceras novomexicanum nebo ankylosaur Nodocephalosaurus kirtlandensis. Společnost zdejším dinosaurům pak dělala celá plejáda ryb, želv, krokodýlů i drobných savců. Titanoceratops každopádně naznačuje, že triceratopsini se vyvinuli dříve, než by bylo možné předpokládat. Mezi titanoceratopsem a časově následujícím eotriceratopsem však stále zeje propast asi 3 až 5 milionů let vývoje, který zatím zůstává paleontologicky zcela nezmapován.

  • Rekonstrukce titanoceratopse (Titanoceratops ouranos). Autorem je Robinson Kunz.

Objeven největší ptakoještěr všech dob?

O obřích ptakoještěrech slýcháme na každém rohu, a tak je již dobře známo, že k těm nějvětším patřily druhy Quetzalcoatlus northropi, Hatzegopteryx thambema či Arambourgiania philadelphiae. Protože právě před několika dny proletěla médii zpráva o údajném objevu možná největšího dosud známého ptakoještěra, který snad mohl svými rozměry překonávat i výše zmíněné giganty, určitě stojí za to, věnovat této zprávě zmínku. Nemluvě o tom, že by se údajně mělo jednat o „prvního prokazatelně nelétavého“ ptakoještěra. Problém je pouze v tom, že se jedná o dosud zcela neověřené zprávy a případná vědecká studie, která by objev plně zpracovávala a věrohodně popisovala, dosud není na světě.

Co tedy zatím o tomto údajném pterosauřím velikostním rekordmanovi víme? Mnoho ne, i když některé udávané míry jsou pozoruhodné. K objevu fosilního materiálu (který má však zřejmě podobu pouhého jednoho krčního obratle) došlo již v roce 2009 v blíže nespecifikované transylvánské lokalitě nedaleko města Sebeş. Fosilie se nacházela 80 metrů nad úrovní okolního terénu, ve vrstvě ležící na 120 metrů vysokém útesu. Zkamenělině se kvůli místu nálezu i jejím obřím rozměrům a „děsivému vzezření“ začalo přezdívat Drákula.

Paleontologové tvrdí, že až do poslední chvíle netušili, o jakou zkamenělinu by se mohlo jednat. Dnes je replika kostry nového obřího pterosaura „o výšce žirafy“ umístěna v expozici muzea v bavorském Denkendorfu v rámci výstavy „Vládci nebes“. Na výzkumu se podíleli němečtí i rumunští paleontologové, z nichž jedním je i Matyas Vremir, který objevil první fosilii.

Samozřejmě nás ihned napadne, zda se nejedná o další obří exemplář druhu Hatzegopteryx thambema, azdarchidního ptakoještěra, obývajícího ekosystémy ostrova Haţeg koncem pozdní křídy. Podle vědců, kteří mají s objevem obřího pterosaura co do činění, jde však dokonce o ještě geologicky mladší samostatný druh, který tedy žil na úplném konci křídy, těsně před katastrofou K-Pg (ačkoliv i rozpětí existence druhu Hatzegopteryx thambema se udává asi na 68 až 66 milionů let).

Každopádně šlo o obyvatele tropické laguny, která se kdysi na území dnešního Rumunska rozkládala. Ten byl nepochybně dominantním predátorem svých ekosystémů. Za nepřítomnosti větších teropodů na odlehlých ostrovních pevninách byli právě obří azdarchidi, kráčející po zemi, pomyslným vrcholkem potravní pyramidy. A jak měl být tento létající gigant velký? Velmi přibližné odhady německého „komerčního paleontologa“ Raimunda Albersdorfera z instituce Altmühltahl Dinosaur Museum (kde se nachází nově vystavená replika kostry dosud nepopsaného ptakoještěra) mluví o 500 kilogramech hmotnosti a rozpětí křídel minimálně 12 metrů. Odhadový strop 20 metrů můžeme jistě pominout, protože v tomto případě bychom se nejspíš pohybovali již za hranicí biomechanického limitu pro létající živočichy.

Přesto mělo jít o nesmírně robustně stavěného ptakoještěra, jehož krk byl „široký jako dospělý muž“ a zápěstní kost „větší než u mamuta“. Tyto údaje jsou samozřejmě značně nejisté a potenciálně zavádějící, pro více informací si tedy budeme muset počkat až na oficiální popisnou studii.

  • Foto pterosaura © Altmühltal Museum.
  • Rekonstrukce prostředí, v němž pterosaurus žil. Autorem je Frederik Spindler, Altmühltal Museum.