Dinosauří novinky na začátku srpna

Teploty v České republice dosahují úrovně téměř běžné v pozdní křídě a letní prázdniny už jsou za svojí polovinou. První srpnový týden se nicméně nesl i v duchu zajímavých nových objevů a dokonce i dvou zbrusu nových druhů dinosaurů.

K novému mexickému druhu obrněného nodosaurida, který byl představen v červenci pod jménem Acantholipan gonzalezi tak nyní přibyli další dva zástupci skupiny Dinosauria. Tím prvním je zástupce skupiny neosauropodů, vývojově vyspělých dlouhokrkých sauropodů, patřící ke kladu Dicraeosauridae. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, ovšem svým stářím 183 až 168 milionů let (přelom rané a střední jury) a geografickým umístěním (střední Čína) je nově popsaný druh Lingwulong shenqi unikátní.

Nejenom, že je nejstarším známým neosauropodem vůbec, je také jediným dosud známým zástupcem kladu Diplodocoidea v celé Asii. Dosud se přitom předpokládalo, že diplodokoidi se do východní Asie vůbec nedostali z důvodu přírodní bariéry v podobě tzv. Turgajského moře. Tím bylo také vysvětlováno, proč jsou ve východní Asii hojní mamenchisauridi, kteří jinde ve světě chybí. Jak je vidět, tyto závěry bude s tímto novým objevem nutné revidovat. Zajímavé také je, že u tohoto raného neosauropoda bylo objeveno hned 7 až 10 jedinců a jeho kosterní anatomii díky tomu známe téměř kompletně. Mezi jeho blízké příbuzné patřili sauropodi známí z obou amerických kontinentů – například druhy Suuwassea emilieae z Montany nebo Amargasaurus cazaui z Argentiny.

Druhým nově popsaným taxonem, představeným světu na začátku letošního srpna, je hadrosauroid Choyrodon barsboldi. Tento středně velký ornitopodní dinosaurus obýval území dnešního Mongolska v období rané křídy, v průběhu střední až pozdní fáze albského věku (asi před 107 až 100 miliony let). Ačkoliv jeho fosilie byly objeveny ve stejných sedimentech jako zkameněliny jiného ornitopoda, druhu Altirhinus kurzanovi, podle autorů popisné studie se s největší pravděpodobností nejednalo o různě staré jedince stejného dinosaura. Choyrodon, který dosahoval hmotnosti statného koně a délky dodávky, byl pojmenován na počest malého města Čojr, ležícího na Transmongolské magistrále na východě země. Doslovný překlad jména zní „zub z Čojru“, paleontologové ale naštěstí odkryli mnohem víc kosterního materiálu, než jen pouhé zuby. Byly totiž objeveny fosilie celkem tří jedinců, a to i s částmi lebek a postkraniální kostry. Druhové jméno barsboldi je poctou proslulému mongolskému paleontologovi Rinčengínu Barsboldovi, který se za několik posledních desetiletí významně zasloužil o představení mongolských dinosaurů vědeckému světu. Podle jedné z provedených fylogenetických analýz Choyrodon může představovat blízkého příbuzného severoamerického druhu Eolambia caroljonesa, popsaného v roce 1998 z Utahu. Kromě zmíněného altirhina byl jeho současníkem například také ornitomimosaur („pštrosí dinosaurus“) druhu Harpymimus okladnikovi.

  • Rekonstrukce pravděpodobného vzezření nejstaršího známého neosauropoda, který dostal vědecké jméno Lingwulong shenqi. Tento asi 15 metrů dlouhý dinosaurus dokazuje, že vyspělejší vývojové skupiny sauropodů se na Zemi objevily asi o 15 milionů let dříve, než se dosud předpokládalo. © Zhang Zongda.
  • Rekonstruovaná lebka nově popsaného ornitopodního dinosaura druhu Choyrodon barsboldi z Mongolska. Foto převzato a upraveno z článku Gates a kol. (2018).

Proč se mění složení faun houbovců v Karibiku?

Dnes se do pravěku příliš hluboko neponoříme. Z článků, které jsme dosud na Pravěk.info publikovali, je však ten dnešní patrně nejdůležitější. Ukazuje totiž – na příkladu vlastního výzkumu – jak ohromný vliv má chování našeho druhu na současnou biologickou rozmanitost a „zdraví“ ekosystémů, do nichž zasahujeme.

V roce 2014 jsem strávil měsíc v Karibiku – na panamském ostrově Isla Colón, v provincii Bocas del Toro, kde jsem se účastnil výzkumu jehlic mořských houbovců. Téma je zcela mimo moji odbornost. Díky spolupráci s mnoha fantastickými lidmi však náš výzkum nakonec zdárně doputoval až ke kýženému cíli – tedy k publikaci odborného článku, který dnes vyšel v časopise Marine Ecology Progress Series a který je dostupný zcela zdarma každému, kdo o něj projeví zájem.

Během našeho panamského dobrodružství jsme trávili dlouhé hodiny v laboratoři tamější odnože Smithsonian Institution (Smithsonian Tropical Research Institute), kde jsme především určovali a počítali různé typy jehlic a snažili se zjistit, nakolik se fauna karibských houbovců za posledních několik set let změnila. Závěry však přesahovaly původně předpokládaný rozsah našeho výzkumu.

Ukázalo se, že přibližně před 400 lety došlo k významné změně struktury společenstev tamějších houbovců. Nejpočetnější byly dlouhodobě druhy, jež zahrnují jehlice podlouhlého tvaru. Přibližně před 400 lety však jejich podíl začal významně klesat. Zaznamenali jsme naopak nárůst jehlic sférického tvaru několika typů, který v rámci studované oblasti přetrvává až do dnešních dnů. Co to však v kontextu složení tamější fauny houbovců, potažmo struktury daného ekosystému, znamená?

Abychom tyto změny pochopili, musíme se přesunout v čase přibližně do doby, kdy Evropané „odkryli“ Ameriku (tedy krátce před počátek námi zaznamenaných změn). Kromě Ameriky totiž „odkryli“ také maso tamějších mořských želv – karet pravých. Evropané sice nebyli prvními lidmi, kteří karety začali lovit; místní domorodci karety lovili již dříve a využívali je k různým účelům. S příchodem Evropanů však karet začalo dramaticky ubývat. Zajímavé v tomto ohledu je, že jejich maso Evropanům zpočátku vůbec nechutnalo. Zřetelně se o tom totiž rozepisovali ve svých denících, které se nám z té doby dochovaly.

Co způsobovalo, že maso karet Evropanům nechutnalo? Důležitou složkou potravy karet pravých jsou mořští houbovci. Karety jsou ovšem při jejich požírání vybíravé. Nejraději mají takové druhy houbovců, u nichž převažují jehlice sférického tvaru (těch typů, jejichž nárůst počtu jsme zaznamenali v našich vzorcích). V době „prvního kontaktu“ domorodců s Evropany však bylo karet stále tak mnoho, že úspěšně regulovaly tamější strukturu mořských houbovců. Jinými slovy téměř vyjídaly ty chutné, takže svůj jídelníček musely doplňovat také druhy houbovců, které by za jiných okolností s radostí vynechaly. Řada druhů houbovců s podlouhlými jehlicemi je přitom opatřena důmyslným systémem „chemické obrany“. Když takového houbovce kareta sní, její maso je následně v gastronomii prakticky nepoužitelné. Lidé po konzumaci masa karet zvraceli a umírali. Karety však s radostí lovili dále, a to intenzivněji než kdykoli předtím. To následně nevyhnutelně vedlo k tomu, že karety přestaly být schopné regulovat populace houbovců. „Chutné“ druhy houbovců tedy v podstatě ztratily své přirozené predátory. Jejich populace začala vzkvétat, a tak se také zvýšil podíl jejich jehlic v karibských mořských sedimentech.

Karety zaznamenaly dvojí prohru. Nejenže jich vlivem lovu dramaticky ubylo, jejich maso zároveň začalo být pro místní lidi mnohem chutnější. Zdecimované karety se totiž nemusely uchylovat k požírání houbovců vyzbrojených „chemickou obranou“. Velký počet „chutných“ houbovců malé populaci karet plně stačí. A jejich maso tak může být bez větších obav nabízeno ke konzumaci.

Pointa je tedy jednoznačná – i cílený zásah do ekosystému (v tomto případě lov jednoho druhu mořského obratlovce) má vliv na ekosystém jako celek. Ekosystémy pak v mnoha ohledech známe tak zlomkovitě, že důsledky těchto zásahů nejsme ani v nejmenším schopni předpovídat.

  • Foto karety pravé (Eretmochelys imbricata) požírající houbovce © Karen Doody.
  • Snímky několika typů jehlic houbovců pořízené prostřednictvím elektronového mikroskopu. Foto převzato a upraveno z článku Łukowiak a kol. (2018).

Crichtonovy Dračí zuby

Zhruba před týdnem jsem dočetl posmrtně vydaný román Michaela Crichtona Dračí zuby (v originále Dragon Teeth), poprvé vydaný v loňském roce a v českém překladu letos přibližně na počátku léta. Vzhledem k tomu, že od smrti autora uplyne letos v listopadu již celé jedno desetiletí, je zřejmé, že se jedná o posmrtně vydané dílo z Crichtonovy pozůstalosti. Pokusím se tedy o malé zhodnocení knihy, nebo chcete-li, jakousi jeho skromnou recenzi pohledem celoživotního nadšence do světa dinosaurů.

V první řadě je jasné, že se při četbě neubráníte srovnávání s Crichtonovým Jurským parkem, který se stal v 90. letech minulého století naprostým fenoménem a takřka kultovní záležitostí (a to plným právem). Pokud se ale při svém očekávání necháte ovlivnit právě tímto srovnáním, budete jistě zklamaní – Dračí zuby se neblíží kvalitě románového „parku“ ani vzdáleně. To nicméně není zcela na škodu, protože tento román není v žádném případě jakýmsi prequelem k JP (jak se v některých zprávách o knize můžete dočíst), ani s ním nijak nesouvisí. Jediným pojítkem jsou v tomto případě dinosauři, o nichž je v obou dílech v různé míře a různým způsobem pojednáno. Dračí zuby sepsal autor již v roce 1974, dobrých 15 let před vydáním Jurského parku, a svůj rukopis zřejmě nikdy zcela nedokončil. To je asi největší mínus celé knihy – nese bohužel stopy zásahu někoho dalšího, kdo jej dokončil a připravil pro tisk. Sám Michael Crichton by podle mého skromného názoru některé části textu – zejména v jeho závěru – nepochybně lépe rozpracoval. Kniha vznikla přičiněním paleontologa Edwina H. Colberta (1905–2001), který na písemnou žádost samotného Crichtona nasměroval jeho zájem k úžasné etapě výzkumu dinosaurů – k tzv. Válce o kosti.

V případě Dračích zubů se jedná o příběh fiktivního studenta z bohaté rodiny, který se původně proti své vůli zapojí právě do největší vřavy a soupeření mezi dvěma znesvářenými giganty paleontologie 19. století – Othnielem Charlesem Marshem a Edwardem Drinkerem Copem. Crichton velmi dobře vystihuje povahové rysy obou vědců a k dobru dává i některé známé události z jejich soupeření – například Marshovu soukromou síť špehů, Copeovo vyndávání zubní protézy před fascinovanými Indiány apod. Děj knihy se odehrává pouze v průběhu jednoho roku (konkrétně 1876), kdy dochází například ke slavné bitvě u Little Bighornu na jihu dnešní Montany. Mnohé v knize popisované události se však odehrály dříve nebo později než v tomto roce, což autor v dodatku poctivě uvádí. Místy se v knize objevují překlepy a chyby (například na konci knihy najdeme informaci, že pravěký kopytník Eohippus pocházel z období křídy, ve skutečnosti je to až mnohem pozdější eocén).

Vyústění děje není příliš úderné ani překvapivé, takže pokud si potrpíte na fantastické zakončení a takříkajíc „Velké finále“, budete nejspíš zklamaní. Celkově je ale román poměrně příjemným čtením, protože děj má rychlý spád, je čtivý a dynamický. Dá se říci, že se u knihy nestihnete nudit (což ale může být částečně způsobeno i nepříjemným faktem, že je poměrně krátká). Jedná se vlastně o Crichtonův oblíbený westernový žánr (v ději nad čímkoliv jiným převažují popisy putování nebezpečným Divokým západem, přestřelky s bandity a boje či jiné interakce s Indiány), okořeněný prvky dějin paleontologie obratlovců.

Ne všechny zápletky jsou zcela uvěřitelné, ale celkově se dá průběh popisovaného příběhu akceptovat a užít si ho. Jen nečekejte jakési pokračování (či v tomto případě spíše literárního předchůdce) Jurského parku – takovou ambici Dračí zuby stejně jako nové „Jurské světy“ v žádném případě mít nemohou.

  • Foto: Dnes již slavný snímek profesora Marshe (nahoře uprostřed) a jeho vědeckého týmu, vyrážejícího v roce 1872 na Divoký západ za zkamenělinami. Více než vědeckou výpravu ovšem připomíná trestnou výpravu mužů, připravených na setkání s nepříliš dobře naladěnými indiánskými kmeny. Nejspíš i tento snímek inspiroval před 44 lety Michaela Crichtona k sepsání románu Dračí zuby.

Megacephalosaurus a evoluce zubů posledních pliosaurů

Vyšla nová odborná publikace týkájící se zubní a lebeční anatomie druhu Megacephalosaurus eulerti, obrovského plesiosaura ze skupiny Pliosauridae.

Pliosauridy sice známe od nejspodnější jury do spodní svrchní křídy, jejich nejcharakterističtější zástupci se však objevili až ve střední fázi jurského období. Tehdy se vyvinuly první mohutné formy s typicky masivní lebkou a krátkým krkem (např. Liopleurodon ferox).

Jak již bylo uvedeno, předmětem nového výzkumu byl Megacephalosaurus eulerti. Tento pliosaurid žil během středního turonu, před přibližně 90 miliony let, na území dnešního státu Kansas. Severní Ameriku tehdy protínalo rozsáhlé vnitrozemní moře, jež obývala řada fascinujících skupin živočichů, včetně gigantických mořských plazů (mosasaurů a plesiosaurů). Společně s jeho blízkým příbuzným, druhem Brachauchenius lucasi, megacefalosaurus představoval jednoho z posledních zástupců pliosaurů.

Nový výzkum zahrnoval důkladný popis zubní anatomie megacefalosaura, srovnání jeho zubů se zuby většiny velkých pliosaurů (od střední jury až do rané pozdní křídy) a přehodnocení jeho lebeční anatomie – zejména pak znaků používaných v analýzách příbuzenských vztahů v rámci plesiosaurů.

Výzkum mezi jinými ukázal, že u posledních pliosauridů došlo k redukci počtu zubů v jednotlivých čelistních kostech a zjednodušení chrupu jako celku. Zatímco u dřívějších pliosaurů byl chrup poměrně výrazně diferenciován (v čelistech byly regiony různě velkých zubů), poslední pliosauři (Brachauchenius a Megacephalosaurus) se vyznačovali jednoduchým chrupem, kdy již žádná výrazná regionalizace patrná nebyla.

Výzkum také zahrnoval nejkomplexnější dosud publikované zhodnocení stavu našich znalostí ohledně evolučních vztahů v rámci pliosaurů. Výsledky naneštěstí ukazují, že naše znalosti jsou v tomto ohledu stále velice nekompletní. Přestože pliosauři vymřeli až v pozdní křídě, křídoví představitelé této skupiny jsou značně enigmatičtí. O evoluci křídových pliosaurů nevíme téměř nic a jejich anatomie se v mnoha ohledech liší od jejich středně a pozdně jurských příbuzných (např. liopleurodonta či druhů pliosaura).

Stále také existuje významný konflikt mezi výsledky analýz příbuzenských vztahů, jež naznačují, že všichni křídoví pliosauři tvoří jednu skupinu (klad Brachaucheninae), a výsledky statistických analýz izolovaných zubů, které naopak napovídají, že skupin křídových pliosaurů mohlo být hned několik.

Zdá se tedy, že v oblasti výzkumu pliosaurů nás ještě čekají velmi zajímavé časy!

  • Rekonstrukce liopleurodonta (Liopleurodon ferox) dle britské stanice BBC. Zatímco Liopleurodon z dokumentárního pořadu Putování s dinosaury měl dorůstat až 25 metrů délky, ten skutečný nebyl ani poloviční (běžně měřil jen kolem 7 metrů).
  • Foto typového jedince (holotypu) druhu Megacephalosaurus eulerti. Foto převzato z vědeckého článku Madzia a kol. (2018).

První model burianosaura v životní velikosti!

Na pozvání ze strany DinoParku jsem se spolu s dlouholetým kamarádem, paleontologem Danielem Madziou, a objevitelem fosilie burianosaura MUDr. Michalem Moučkou, zúčastnil slavnostního odhalení světově prvních soch (či modelů, chcete-li) dosud jediného formálně popsaného a pojmenovaného českého dinosaura. Tím je samozřejmě Burianosaurus augustai, do loňského září známý spíše jako „ornitopod od Kutné Hory“. Tento menší býložravý dinosaurus má velmi zajímavou historii, kterou bychom si zde mohli v krátkosti připomenout.

K jeho objevu došlo dne 23. března 2003 nedaleko obce Miskovice-Mezholezy u Kutné Hory. Michal Moučka tehdy při své procházce do jednoho z místních pískovcových lomů náhodou narazil na kosti jakéhosi pravěkého obratlovce. Zanedlouho donesl svůj nález ukázat paleontologům z Ústavu geologie a paleontologie PřF UK, kteří konstatovali, že se jedná o fosilii druhohorního neptačího dinosaura. Nepočítáme-li problematické Fričovy fragmenty údajných dinosauřích kostí od Holubic a Srnojed a fosilní dosud pochybné otisky stop od Červeného Kostelce, pak se jedná vlastně o první průkazný objev dinosauřích fosilií u nás.

V roce 2005 publikovali první odbornou práci zaměřenou na levou stehenní kost tohoto dinosaura paleontologové Oldřich Fejfar, Martin Košťák, Jiří Kvaček, Martin Mazuch a již zmíněný objevitel Michal Moučka. Ti stanovili u 40 centimetrů dlouhého femuru dinosaura přislušnost ke skupině Ornithopoda, odhadli jeho délku asi na 3 až 4 metry a stáří určili jako pozdně cenomanské (asi 95 až 94 milionů let). Dinosaurus byl označen za ornitopoda s neurčitým vývojovým příbuzenstvím, patřícího do skupiny blízké staršímu a většímu západoevropskému druhu Iguanodon bernissartensis. Jak ale zjistil Dan Madzia, tomuto známému ornitopodovi byl český dinosaurus od Kutné Hory příbuzný jen velmi vzdáleně.

Dnes víme, že tito dinosauři zřejmě obývali ostrovní prostředí tehdejší tropické a mělkým mořem z větší části zalité střední Evropy. Žili nejspíš v malých skupinách a možná byli loveni menšími teropodními dinosaury, jejichž fosilie jsme zatím neobjevili. Stehenní kost tohoto dinosaura nese stopy okusu od mořských predátorů, kteří zřejmě hodovali na mršině nebohého dinosaura. Již v roce 2011 jsme se na vykopávkách v polských Lisowicích bavili s Danielem Madziou o tom, jak rád by v budoucnu detailněji popsal a přitom i pojmenoval tento fosilní fragment českého „ostrovního“ dinosaura. K tomu skutečně došlo o šest let později, kdy vyšla vědecká studie Dana, amerického specialisty na ornitopody Clinta Boyda a Martina Mazucha. Právě v této práci dostává kutnohorský křídový dinosaurus jako vůbec první zástupce této skupiny z našeho území odborné vědecké jméno. To je poctou akademickému malíři Zdeňku Burianovi a jeho spolupracovníkovi, paleontologovi Univerzity Karlovy Josefu Augustovi, který spolu s Burianem udělal ohromný kus práce pro popularizaci této nádherné vědy nejen u nás.

Nejnovější pokračování tohoto příběhu má podobu spolupráce D. Madzii a výrobce modelů pro DinoParky Václava Staňka. Ten na základě přesných údajů vyrobil dva modely tohoto druhu dinosaura, představující samce a samici. Letos byly oba modely slavnostně odhaleny při již zmíněné speciální akci 20. června v DinoParku na střeše pražské Galerie Harfa, příští rok by se však měly objevit i v dalších českých „dinoparcích“. Modely v životní velikosti představují menší ornitopody o délce kolem 3,5 metru a živé hmotnosti zhruba 200 až 400 kilogramů.

Zkrátka a dobře, vedle obřích sauropodů nebo proslulého tyranosaura burianosaurus na pohled možná neohromí, má ale oproti nim jednu velkou výhodu: jednoduše je „náš“…

  • Foto jednoho z dvou modelů burianosaura v pražském DinoParku © DinoPark.

Tyranosauří celebrita jménem Stan

Ačkoliv v posledních letech přibývá objevů nových exemplářů druhu Tyrannosaurus rex jako pověstných hub po dešti (zejména když si uvědomíme, že například mezi roky 1908 a 1966 nebyl objeven ani jeden!), stále je takový nález důvodem k velké radosti a také nemalému zájmu médií. Kromě úžasného exempláře zvaného Sue, který právě v těchto týdnech musel udělat místo ve své expozici v Chicago Field Museum ještě impozantnější kosterní replice gigantického sauropoda patagotitana (Patagotitan mayorum, popsaný v loňském roce), bychom mohli jmenovat i některé další. Je to například mládě zvané Jane.

Dalším z dospělců tohoto teropoda, který rozhodně stojí za zmínku, je Stan. Ten byl pojmenován po svém objeviteli, amatérském hledači fosilií Stanu Sacrisonovi, který na fosilii narazil v pustinách badlands na území Jižní Dakoty v roce 1987. Fosilie byla objevena v sedimentech souvrství Hell Creek nedaleko města Buffalo v kraji Harding, blízko jihovýchodních hranic s Montanou. Sacrison pracoval spolu s týmem z Geologického institutu v Black Hills, vedeném proslulým komerčním sběratelem a paleontologem Peterem Larsonem. Larson, který byl v únoru roku 1996 poslán do vězení na dobu 18 měsíců v souvislosti s údajným neoprávněným nakládáním s fosiliemi, popsal objev Stana ve své knize Rex Appeal z roku 2002. Popisuje v ní, jak došlo k objevu i následným vykopávkovým pracím, které probíhaly na jaře v roce 1992, přičemž následná laboratorní preparace Stanových fosilií byla skončena až v roce 1995. Celkem bylo objeveno asi 199 fosilních kostí Stana (kompletnost jedince kolem 65 %), což z něj činí jednoho z nejlépe zachovaných exemplářů tyranosaura vůbec.

Stan, který je dnes znám také pod katalogovým označením BHI 3033, je menší než Sue, přesto jde o impozantní exemplář tyranosaura. Jeho kyčelní kost je dokonce delší než u Sue (asi 155 cm ku 146 cm) a velikostí lebky za ní příliš nezaostává (zhruba 140 cm ku 150 cm). Celková délka těla Stana činila podle současných odhadů asi 11,3 až 11,8 metru a jeho hmotnost dosahovala přibližně 7200 až 8400 kilogramů. Jeho stehenní kost byla dlouhá asi 128 až 131 centimetrů, tedy zhruba o pouhých 5 cm kratší než u Sue. Larson se svým týmem prodal už přibližně tři desítky replik kostry Stana do muzeí po celém světě, a to včetně Bruselu, Osla nebo Oxfordu, ale také do španělských a japonských muzeí. Cena za jednu repliku se pohybuje kolem 100 000 amerických dolarů, tedy přes 2 miliony korun.

Fosilie Stana vykazují množství kostních patologií, svědčících o divokém a surovém způsobu života, plného zranění a snad i infekcí. Je možné, že oba jedinci tyranosaura, Stan i Sue, byli zasaženi a snad i zahynuli z důvodu infekce parazitickým prvokem. Právě lebka Stana byla také využita jako podklad pro tvorbu mechanického modelu a výpočtu síly čelistního skusu tyranosaura v dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích z roku 2005. Gregory Erickson zde přišel se zjištěním, že čelistní stisk dospělého tyranosaura mohl mít fantastickou sílu asi 60 000 newtonů, ačkoliv později byl tento odhad snížen téměř o polovinu.

Další studie, které se zabývaly kostrou Stana, se zaměřily na pohybové schopnosti (maximální rychlost běhu tohoto jedince byla při odhadované hmotnosti 7206 kg stanovena na solidních 27,7 km/h) a výpočty objemu a hmotnosti těla (například podle jedné studie za použití přesného laserového měření dosahovala živá hmotnost Stana asi 7655 kilogramů). Ačkoliv tedy není tento exemplář druhu T. rex rekordní, patří k tomu nejzajímavějšímu, co může expozice leckterého muzea návštěvníkům nabídnout.

  • Foto repliky tyranosauřího jedince jménem Stan © Eirik Newth.

Vychází Poslední den druhohor

Stejně jako vloni mi i letos v květnu vychází v nakladatelství Vyšehrad zbrusu nová kniha. V roce 2017 šlo o titul Dinosauři v Čechách, který byl určen široké čtenářské veřejnosti a pojednával populární formou o objevech velkých druhohorních plazů na našem území. Nový titul se zase podrobně věnuje jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách vývoje života na Zemi – velkému vymírání na konci křídy. Druhohorní éra skončila jednoho krutého dne před 66 miliony let, kdy se s naší planetou srazila 10 až 15 kilometrů velká planetka a výsledný řetězec událostí vedl k vyhynutí asi 75 % všech tehdejších druhů. Na blogu jsem se tomuto tématu věnoval velmi podrobně v množství článků, kniha Poslední den druhohor je však ještě podstatně podrobnějším, detailnějším a odkazovým materiálem bohatším zdrojem informací pro všechny zájemce o tuto problematiku.

Na 368 stranách a ve více než 500 odkazech na odborné práce či jiné zdroje jsou zde podrobně pojednány všechny aspekty této přelomové události, včetně historických záznamů o dopadech, poutavé historie objevu samotného impaktu z konce křídy, jeho pravděpodobného průběhu, účinku na všechny skupiny organismů nebo třeba zmínek ve filmech a literatuře i plánů na zabránění podobné katastrofě v budoucnosti, a to vše aktuálně k roku 2018. Pokud jste vždy chtěli vědět o vymírání na konci křídy, zániku dinosaurů, historii výzkumu či dopadu asteroidu Chicxulub více, než je možné zjistit z běžně dostupných pramenů, je tato kniha určena právě pro vás (samozřejmě nelze nezmínit, že již v září loňského roku vyšla na podobné téma jiná autorova kniha Velké vymírání na konci křídy). Hezké počtení na tomto místě přeje autor obou titulů.

  • Foto v pozadí obálky knihy © Courthouse News Service.

Dinosaurus: Olorotitan arharensis

Olorotitan, neboli „obří labuť“ či „labutí titán“, byl velkým hadrosauridem (kachnozobým dinosaurem), jehož fosilie byly objeveny na území Ruské federace. Jelikož tento dinosaurus bezesporu patří k nejzajímavějším dosud objeveným dinosaurům z ruského Dálného východu, nepochybně si zaslouží pozornost ve formě samostatného článku.

Olorotitan arharensis byl druh lambeosaurinního hadrosaurida, jehož zkameněliny v podobě téměř kompletní kostry byly objeveny v sedimentech souvrství Udurčukan na území Amurské oblasti (zhruba 8000 kilometrů východně od Moskvy). Stáří zmíněných sedimentů odpovídá střední až pozdní fázi maastrichtského věku, tedy době před asi 70 až 66 miliony let. Olorotitan tak patřil k jedněm z posledních známých asijských dinosaurů. Formálně jej popsal v polovině roku 2003 belgický paleontolog Pascal Godefroit se svými dvěma ruskými kolegy. Druhové jméno arharensis odkazuje ke kraji, ve kterém byl nález učiněn (Arhara).

Mezi nejnápadnější anatomické znaky tohoto dinosaura patří dozadu ubíhající lebeční hřeben ve tvaru sekyrky či vějíře, podobný například lebečnímu hřebeni severoamerického lambeosaura. Holotyp olorotitana s označením AEHM 2/845 je natolik kompletní, že jde o jednu z nejlépe zachovaných fosilií lambeosaurinních hadrosauridů z území Asie. Celková délka dospělého exempláře se pohybovala kolem 8 metrů. Stehenní kost byla dlouhá 110 centimetrů a vzhledem k její délce byla odhadnuta hmotnost dinosaura zhruba na 2540 kilogramů. Gregory S. Paul zase v roce 2010 odhadl hmotnost osmimetrového olorotitana přibližně na 3100 kilogramů.

Nápadně dlouhý byl zejména krk olorotitana, jehož páteř se skládala z 18 krčních obratlů (před objevem tohoto druhu bylo přitom u hadrosauridů známo nanejvýš 15 obratlů). Také křížová oblast měla s 15 až 16 obratli zhruba o tři více, než kolik je známo u jiných hadrosauridů. U přední třetiny ocasních obratlů zase nacházíme podivné srůsty vršků neurálních trnů; ocas tak byl pevný a poměrně málo ohebný. Je možné, že šlo o pouhou patologii, pro potvrzení této možnosti bychom ale potřebovali více fosilních jedinců olorotitana.

Olorotitan byl poklidným spásačem nízko rostoucí vegetace a větví v nižších patrech jehličnatých stromů. Je pravděpodobné, že žil v menších stádech a dokázal se dorozumívat zvuky, vydávanými za pomoci svých lebečních dutin a hřebene (podobně jako třeba Parasaurolophus). Pro účinné mechanické rozmělňování potravy měl k dispozici tzv. zubní baterie, představující sofistikovaný kousací aparát.

Vzhledem k omezenému rozsahu vykopávek v oblasti nálezu víme o ekosystémech a tvorech, kteří je s olorotitanem sdíleli, poměrně málo. Byly zde objeveny další druhy dinosaurů, například parasaurolofin Charonosaurus jiayiensis (popsaný roku 2000) nebo vývojově primitivnější hadrosaurid Amurosaurus riabinini (popsán roku 1991). Čtvrtým kachnozobým dinosaurem, známým z této oblasti, pak byl ještě Kerberosaurus manakini, oficiálně představený roku 2004. Dále je odtud známý také sauropodní dinosaurus Arkharavia heterocoelica, formálně popsaný roku 2010. Objeveny zde byly také fosilie teropodů (velký tyranosaurid i malí dromeosauridi a troodontidi) a „obrněných“ nodosauridů, ty však zatím nebyly formálně popsány.

Ekosystémy s olorotitanem sdílela také celá paleta dalších živočišných druhů, od želv až po krokodýly a jiné obratlovce. Zajímavé je, že zatímco v Severní Americe už byli v období maastrichtu (tedy zhruba za posledních 6 milionů let křídové periody) na značném ústupu, ve východní Asii naopak jejich populace vzkvétaly. Na základě značné druhové rozmanitosti těchto dinosaurů v oblasti ruského Dálného východu tak můžeme usuzovat, že klimatické a ekologické podmínky zde byly do značné míry odlišné od těch severoamerických. Podobná situace je přitom třeba i s některými vývojovými liniemi titanosaurních sauropodů. Olorotitan je každopádně zajímavým druhem kachnozobého dinosaura, o němž bychom se měli snažit dozvědět i do budoucna co nejvíce informací.

  • Rekonstrukce olorotitana (Olorotitan arhanensis). Autorem je Dmitry Bogdanov.

Byli tyranosauři kanibalové?

O silné vnitrodruhové nevraživosti tyranosauridů slýcháváme poměrně často. Prokazatelně se navzájem napadali nejenom samotní zástupci druhu T. rex, ale také jejich menší příbuzní, například albertosauři a gorgosauři. Je prakticky jisté, že tito obří predátoři byli schopni bojovat tak urputně, až si způsobili vážná zranění nebo dokonce zabili svého soupeře. K tomu mohlo zřejmě dojít jak přímo (fyzickým útokem), tak i nepřímo prostřednictvím přenosu infekčních chorob. Z infekce mikroskopickým cizopasným prvokem (snad vzdáleně příbuzným dnešní bičence drůbeží) je podezříván například i nejslavnější, nejkompletněji zachovaný a celkově největší známý exemplář tyranosaura „Sue“.

Jisté je, že tyranosauridi byli k ostatním jedincům svého druhu (snad s výjimkou reprodukčního partnera, rodiče nebo sourozence) značně agresivní a nesnášenliví. Již dříve se také objevil názor, že mohli tuto svoji temnou stránku posunout ještě dál a dopouštět se kanibalismu. Ten byl ostatně prokázán i u jiného tyranosaurida, staršího a o trochu menšího druhu Daspletosaurus torosus. U samotného druhu T. rex jej objevili paleontologové ve sbírkách Museum of the Rockies. Vědecká studie o nápadných a tvarově specifických rýhách po zubech obřího teropoda byla publikována v roce 2010. Další podobný objev byl ohlášen roku 2015 a přišel v podobě fragmentu fosilní kosti, nalezené v sedimentech souvrství Lance na území Wyomingu. Vedoucí výzkumu Matthew McLain spolu s kolegy zveřejnili detailní informace již ve zmíněném roce na každoročním mítinku Americké geologické společnosti, který se tehdy konal v Baltimoru. Letos byla o tomto zajímavém nálezu konečně publikována také samotná odborná práce. Co nám tedy o „králi dinosaurů“ prozrazuje?

Vše se točí kolem jediné fosilní kosti dolní končetiny (4. metatarzál) s katalogovým označením SWAU HRS13997. Tato kost vykazuje stopy po okusu v podobě několika dlouhých rýh, koncentrovaných především u distálního konce kosti. Přítomno je přinejmenším deset rýh, a to včetně jedné, která byla autory studie přiřazena k ichnotaxonu Knethichnus parallelum. Tato struktura na povrchu kosti byla způsobena tahem zubu s okrajovým vroubkováním, přejíždějícím po kosti a strhávajícím měkkou tkáň. Srovnáním šířky rýh (až 5 milimetrů) s velikostními parametry dentice teropodů z tohoto souvrství je prakticky jisté, že původcem byl v tomto případě velký jedinec druhu Tyrannosaurus rex. Tvar, umístění a orientace rýh ukazuje na to, že jde o pozůstatky okusování mrtvého těla. Osteohistologický rozbor dochované „okousané“ fosilie zase prokázal, že šlo o mladého jedince, který v době smrti teprve procházel fází rychlého růstu. Jak staré mládě či nedospělý jedinec to byl, však nelze s jistotou určit. Podstatné je, že šlo taktéž o tyranosaura.

Z uctívaného „vládce dravých dinosaurů“ a popkulturní ikony pozdně křídového dinosauřího světa se nám tak začíná stávat tvor poněkud méně lichotivých vlastností. Ať už šlo o spíše výjimečnou událost (což není pravděpodobné) nebo naopak o běžnou realitu tyranosauřího života, známe už minimálně dva případy, kdy se tento dominantní predátor odhodlal k praktikování kanibalismu. To samozřejmě neznamená, že nemohl být také aktivním a poměrně rychle se pohybujícím lovcem jiné kořisti. Musíme se nicméně smířit i se stinnou stránkou této největší hvězdy (nejen) Jurských parků…

  • Holotyp tyranosaura (druhu Tyrannosaurus rex) v Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Foto: Scott Robert Anselmo.

Dinosaurus: Guanlong wucaii

Guanlong je jedním z nejstarších známých zástupců tyranosauroidů. Patřil tedy k vývojové linii, jejímž završením byl proslulý Tyrannosaurus rex. Není proto divu, že po svém formálním vědeckém popisu v roce 2006 byl zahrnut obstojnou mediální pozorností, a to například i ze strany National Geographic. Tyrannosaurus si ovšem po pevnině kráčel o celých (zhruba) 92 milionů let později.

Guanlong wucaii, jak zní celé jeho vědecké jméno, tyranosaura však příliš nepřipomínal. Tělesnou délkou v rozmezí 3 až 3,5 metru a hmotností kolem 125 kilogramů byl asi tři a půl krát kratší a asi šedesátkrát lehčí než vládce laramidijské pozdní křídy. Přesto guanlong představoval predátora, kterého se mnozí pozdně jurští čínští dinosauři (včetně malých mláďat obřího sauropoda mamenchisaura) a další tehdejší živočichové nepochybně obávali. Vraťme se nicméně k vědeckému názvu tohoto dinosaura. V doslovném překladu znamená „pětibarevný korunovaný drak“. Slovo „korunovaný“ si vysloužil nápadným lebečním hřebínkem, za ono „pětibarevný“ pak vděčí barevným wucaiwanským sedimentům, ve kterých byly jeho fosilie objeveny.

Zkameněliny guanlonga byly nalezeny společnou čínsko-americkou expedicí do oblasti Džungarie na severovýchodě Číny (tato oblast zhruba odpovídá severní polovině provincie Sin-ťiang). Fosilní pozůstatky dvou jedinců byly odkryty v sedimentech souvrství Š‘-šu-kou, datovaných do období věku oxford (střední až pozdní jura, asi před 163 až 157 miliony let). Holotyp s označením IVPP V14531 je částečně zachovalá kostra dospělého jedince. Druhým exemplářem je pak téměř kompletní a z velké části artikulovaná kostra mláděte.

Histologický rozbor ukázal, že starší jedinec dospěl ve věku 7 let a dožil se asi dvanácti roků, zatímco mládě zahynulo ve svých šesti letech věku, přičemž v době své smrti stále rostlo. Díky tomuto faktu mohli paleontologové prozkoumat také změny, které u těchto dinosaurů v průběhu růstu nastávaly. U obou jedinců se dochovaly lebeční hřebínky, které jsou velmi tenké a sloužily patrně k signalizačním účelům (například při namlouvacích rituálech v období páření). Na předních končetinách měli tito teropodi ještě tři prsty, zatímco u mnohem pozdějších obřích tyranosauridů už zůstaly jako funkční zachovány jen dva.

Celkově se guanlong do značné míry podobal příbuznému a o 35 milionů let mladšímu druhu Dilong paradoxus. Je proto docela možné, že byl stejně jako dilong vybaven tělesným pokryvem z primitivního vláknitého proto-peří. Nejbližšími vývojovými příbuznými guanlonga jsou podle novějších analýz příbuzenských vztahů Proceratosaurus, Kileskus, Sinotyrannus a Yutyrannus.

Více fosilií guanlonga nepochybně ještě čeká v odlehlých končinách Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na své objevení. Snad se k nim vědci dostanou dříve, než tyto nádherné doklady života z dávné minulosti naší planety padnou za oběť neúprosně působícím přírodním procesům…

  • Rekonstrukce guanlonga (Guanlong wucaii). Autorem je Durbed.