Vychází Poslední den druhohor

Stejně jako vloni mi i letos v květnu vychází v nakladatelství Vyšehrad zbrusu nová kniha. V roce 2017 šlo o titul Dinosauři v Čechách, který byl určen široké čtenářské veřejnosti a pojednával populární formou o objevech velkých druhohorních plazů na našem území. Nový titul se zase podrobně věnuje jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách vývoje života na Zemi – velkému vymírání na konci křídy. Druhohorní éra skončila jednoho krutého dne před 66 miliony let, kdy se s naší planetou srazila 10 až 15 kilometrů velká planetka a výsledný řetězec událostí vedl k vyhynutí asi 75 % všech tehdejších druhů. Na blogu jsem se tomuto tématu věnoval velmi podrobně v množství článků, kniha Poslední den druhohor je však ještě podstatně podrobnějším, detailnějším a odkazovým materiálem bohatším zdrojem informací pro všechny zájemce o tuto problematiku.

Na 368 stranách a ve více než 500 odkazech na odborné práce či jiné zdroje jsou zde podrobně pojednány všechny aspekty této přelomové události, včetně historických záznamů o dopadech, poutavé historie objevu samotného impaktu z konce křídy, jeho pravděpodobného průběhu, účinku na všechny skupiny organismů nebo třeba zmínek ve filmech a literatuře i plánů na zabránění podobné katastrofě v budoucnosti, a to vše aktuálně k roku 2018. Pokud jste vždy chtěli vědět o vymírání na konci křídy, zániku dinosaurů, historii výzkumu či dopadu asteroidu Chicxulub více, než je možné zjistit z běžně dostupných pramenů, je tato kniha určena právě pro vás (samozřejmě nelze nezmínit, že již v září loňského roku vyšla na podobné téma jiná autorova kniha Velké vymírání na konci křídy). Hezké počtení na tomto místě přeje autor obou titulů.

  • Foto v pozadí obálky knihy © Courthouse News Service.

Dinosaurus: Olorotitan arharensis

Olorotitan, neboli „obří labuť“ či „labutí titán“, byl velkým hadrosauridem (kachnozobým dinosaurem), jehož fosilie byly objeveny na území Ruské federace. Jelikož tento dinosaurus bezesporu patří k nejzajímavějším dosud objeveným dinosaurům z ruského Dálného východu, nepochybně si zaslouží pozornost ve formě samostatného článku.

Olorotitan arharensis byl druh lambeosaurinního hadrosaurida, jehož zkameněliny v podobě téměř kompletní kostry byly objeveny v sedimentech souvrství Udurčukan na území Amurské oblasti (zhruba 8000 kilometrů východně od Moskvy). Stáří zmíněných sedimentů odpovídá střední až pozdní fázi maastrichtského věku, tedy době před asi 70 až 66 miliony let. Olorotitan tak patřil k jedněm z posledních známých asijských dinosaurů. Formálně jej popsal v polovině roku 2003 belgický paleontolog Pascal Godefroit se svými dvěma ruskými kolegy. Druhové jméno arharensis odkazuje ke kraji, ve kterém byl nález učiněn (Arhara).

Mezi nejnápadnější anatomické znaky tohoto dinosaura patří dozadu ubíhající lebeční hřeben ve tvaru sekyrky či vějíře, podobný například lebečnímu hřebeni severoamerického lambeosaura. Holotyp olorotitana s označením AEHM 2/845 je natolik kompletní, že jde o jednu z nejlépe zachovaných fosilií lambeosaurinních hadrosauridů z území Asie. Celková délka dospělého exempláře se pohybovala kolem 8 metrů. Stehenní kost byla dlouhá 110 centimetrů a vzhledem k její délce byla odhadnuta hmotnost dinosaura zhruba na 2540 kilogramů. Gregory S. Paul zase v roce 2010 odhadl hmotnost osmimetrového olorotitana přibližně na 3100 kilogramů.

Nápadně dlouhý byl zejména krk olorotitana, jehož páteř se skládala z 18 krčních obratlů (před objevem tohoto druhu bylo přitom u hadrosauridů známo nanejvýš 15 obratlů). Také křížová oblast měla s 15 až 16 obratli zhruba o tři více, než kolik je známo u jiných hadrosauridů. U přední třetiny ocasních obratlů zase nacházíme podivné srůsty vršků neurálních trnů; ocas tak byl pevný a poměrně málo ohebný. Je možné, že šlo o pouhou patologii, pro potvrzení této možnosti bychom ale potřebovali více fosilních jedinců olorotitana.

Olorotitan byl poklidným spásačem nízko rostoucí vegetace a větví v nižších patrech jehličnatých stromů. Je pravděpodobné, že žil v menších stádech a dokázal se dorozumívat zvuky, vydávanými za pomoci svých lebečních dutin a hřebene (podobně jako třeba Parasaurolophus). Pro účinné mechanické rozmělňování potravy měl k dispozici tzv. zubní baterie, představující sofistikovaný kousací aparát.

Vzhledem k omezenému rozsahu vykopávek v oblasti nálezu víme o ekosystémech a tvorech, kteří je s olorotitanem sdíleli, poměrně málo. Byly zde objeveny další druhy dinosaurů, například parasaurolofin Charonosaurus jiayiensis (popsaný roku 2000) nebo vývojově primitivnější hadrosaurid Amurosaurus riabinini (popsán roku 1991). Čtvrtým kachnozobým dinosaurem, známým z této oblasti, pak byl ještě Kerberosaurus manakini, oficiálně představený roku 2004. Dále je odtud známý také sauropodní dinosaurus Arkharavia heterocoelica, formálně popsaný roku 2010. Objeveny zde byly také fosilie teropodů (velký tyranosaurid i malí dromeosauridi a troodontidi) a „obrněných“ nodosauridů, ty však zatím nebyly formálně popsány.

Ekosystémy s olorotitanem sdílela také celá paleta dalších živočišných druhů, od želv až po krokodýly a jiné obratlovce. Zajímavé je, že zatímco v Severní Americe už byli v období maastrichtu (tedy zhruba za posledních 6 milionů let křídové periody) na značném ústupu, ve východní Asii naopak jejich populace vzkvétaly. Na základě značné druhové rozmanitosti těchto dinosaurů v oblasti ruského Dálného východu tak můžeme usuzovat, že klimatické a ekologické podmínky zde byly do značné míry odlišné od těch severoamerických. Podobná situace je přitom třeba i s některými vývojovými liniemi titanosaurních sauropodů. Olorotitan je každopádně zajímavým druhem kachnozobého dinosaura, o němž bychom se měli snažit dozvědět i do budoucna co nejvíce informací.

  • Rekonstrukce olorotitana (Olorotitan arhanensis). Autorem je Dmitry Bogdanov.

Byli tyranosauři kanibalové?

O silné vnitrodruhové nevraživosti tyranosauridů slýcháváme poměrně často. Prokazatelně se navzájem napadali nejenom samotní zástupci druhu T. rex, ale také jejich menší příbuzní, například albertosauři a gorgosauři. Je prakticky jisté, že tito obří predátoři byli schopni bojovat tak urputně, až si způsobili vážná zranění nebo dokonce zabili svého soupeře. K tomu mohlo zřejmě dojít jak přímo (fyzickým útokem), tak i nepřímo prostřednictvím přenosu infekčních chorob. Z infekce mikroskopickým cizopasným prvokem (snad vzdáleně příbuzným dnešní bičence drůbeží) je podezříván například i nejslavnější, nejkompletněji zachovaný a celkově největší známý exemplář tyranosaura „Sue“.

Jisté je, že tyranosauridi byli k ostatním jedincům svého druhu (snad s výjimkou reprodukčního partnera, rodiče nebo sourozence) značně agresivní a nesnášenliví. Již dříve se také objevil názor, že mohli tuto svoji temnou stránku posunout ještě dál a dopouštět se kanibalismu. Ten byl ostatně prokázán i u jiného tyranosaurida, staršího a o trochu menšího druhu Daspletosaurus torosus. U samotného druhu T. rex jej objevili paleontologové ve sbírkách Museum of the Rockies. Vědecká studie o nápadných a tvarově specifických rýhách po zubech obřího teropoda byla publikována v roce 2010. Další podobný objev byl ohlášen roku 2015 a přišel v podobě fragmentu fosilní kosti, nalezené v sedimentech souvrství Lance na území Wyomingu. Vedoucí výzkumu Matthew McLain spolu s kolegy zveřejnili detailní informace již ve zmíněném roce na každoročním mítinku Americké geologické společnosti, který se tehdy konal v Baltimoru. Letos byla o tomto zajímavém nálezu konečně publikována také samotná odborná práce. Co nám tedy o „králi dinosaurů“ prozrazuje?

Vše se točí kolem jediné fosilní kosti dolní končetiny (4. metatarzál) s katalogovým označením SWAU HRS13997. Tato kost vykazuje stopy po okusu v podobě několika dlouhých rýh, koncentrovaných především u distálního konce kosti. Přítomno je přinejmenším deset rýh, a to včetně jedné, která byla autory studie přiřazena k ichnotaxonu Knethichnus parallelum. Tato struktura na povrchu kosti byla způsobena tahem zubu s okrajovým vroubkováním, přejíždějícím po kosti a strhávajícím měkkou tkáň. Srovnáním šířky rýh (až 5 milimetrů) s velikostními parametry dentice teropodů z tohoto souvrství je prakticky jisté, že původcem byl v tomto případě velký jedinec druhu Tyrannosaurus rex. Tvar, umístění a orientace rýh ukazuje na to, že jde o pozůstatky okusování mrtvého těla. Osteohistologický rozbor dochované „okousané“ fosilie zase prokázal, že šlo o mladého jedince, který v době smrti teprve procházel fází rychlého růstu. Jak staré mládě či nedospělý jedinec to byl, však nelze s jistotou určit. Podstatné je, že šlo taktéž o tyranosaura.

Z uctívaného „vládce dravých dinosaurů“ a popkulturní ikony pozdně křídového dinosauřího světa se nám tak začíná stávat tvor poněkud méně lichotivých vlastností. Ať už šlo o spíše výjimečnou událost (což není pravděpodobné) nebo naopak o běžnou realitu tyranosauřího života, známe už minimálně dva případy, kdy se tento dominantní predátor odhodlal k praktikování kanibalismu. To samozřejmě neznamená, že nemohl být také aktivním a poměrně rychle se pohybujícím lovcem jiné kořisti. Musíme se nicméně smířit i se stinnou stránkou této největší hvězdy (nejen) Jurských parků…

  • Holotyp tyranosaura (druhu Tyrannosaurus rex) v Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Foto: Scott Robert Anselmo.

Dinosaurus: Guanlong wucaii

Guanlong je jedním z nejstarších známých zástupců tyranosauroidů. Patřil tedy k vývojové linii, jejímž završením byl proslulý Tyrannosaurus rex. Není proto divu, že po svém formálním vědeckém popisu v roce 2006 byl zahrnut obstojnou mediální pozorností, a to například i ze strany National Geographic. Tyrannosaurus si ovšem po pevnině kráčel o celých (zhruba) 92 milionů let později.

Guanlong wucaii, jak zní celé jeho vědecké jméno, tyranosaura však příliš nepřipomínal. Tělesnou délkou v rozmezí 3 až 3,5 metru a hmotností kolem 125 kilogramů byl asi tři a půl krát kratší a asi šedesátkrát lehčí než vládce laramidijské pozdní křídy. Přesto guanlong představoval predátora, kterého se mnozí pozdně jurští čínští dinosauři (včetně malých mláďat obřího sauropoda mamenchisaura) a další tehdejší živočichové nepochybně obávali. Vraťme se nicméně k vědeckému názvu tohoto dinosaura. V doslovném překladu znamená „pětibarevný korunovaný drak“. Slovo „korunovaný“ si vysloužil nápadným lebečním hřebínkem, za ono „pětibarevný“ pak vděčí barevným wucaiwanským sedimentům, ve kterých byly jeho fosilie objeveny.

Zkameněliny guanlonga byly nalezeny společnou čínsko-americkou expedicí do oblasti Džungarie na severovýchodě Číny (tato oblast zhruba odpovídá severní polovině provincie Sin-ťiang). Fosilní pozůstatky dvou jedinců byly odkryty v sedimentech souvrství Š‘-šu-kou, datovaných do období věku oxford (střední až pozdní jura, asi před 163 až 157 miliony let). Holotyp s označením IVPP V14531 je částečně zachovalá kostra dospělého jedince. Druhým exemplářem je pak téměř kompletní a z velké části artikulovaná kostra mláděte.

Histologický rozbor ukázal, že starší jedinec dospěl ve věku 7 let a dožil se asi dvanácti roků, zatímco mládě zahynulo ve svých šesti letech věku, přičemž v době své smrti stále rostlo. Díky tomuto faktu mohli paleontologové prozkoumat také změny, které u těchto dinosaurů v průběhu růstu nastávaly. U obou jedinců se dochovaly lebeční hřebínky, které jsou velmi tenké a sloužily patrně k signalizačním účelům (například při namlouvacích rituálech v období páření). Na předních končetinách měli tito teropodi ještě tři prsty, zatímco u mnohem pozdějších obřích tyranosauridů už zůstaly jako funkční zachovány jen dva.

Celkově se guanlong do značné míry podobal příbuznému a o 35 milionů let mladšímu druhu Dilong paradoxus. Je proto docela možné, že byl stejně jako dilong vybaven tělesným pokryvem z primitivního vláknitého proto-peří. Nejbližšími vývojovými příbuznými guanlonga jsou podle novějších analýz příbuzenských vztahů Proceratosaurus, Kileskus, Sinotyrannus a Yutyrannus.

Více fosilií guanlonga nepochybně ještě čeká v odlehlých končinách Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na své objevení. Snad se k nim vědci dostanou dříve, než tyto nádherné doklady života z dávné minulosti naší planety padnou za oběť neúprosně působícím přírodním procesům…

  • Rekonstrukce guanlonga (Guanlong wucaii). Autorem je Durbed.

Dinosaurus: Eotriceratops xerinsularis

Protože jsme se v předminulém článku dotkli tematiky kladu Triceratopsini, tedy rohatých dinosaurů blízce příbuzných slavnému triceratopsovi, a zároveň byl zmíněn i poněkud záhadný gigant Eotriceratops xerinsularis, věnuji mu tímto samostatný článek.

Tento kanadský druh ceratopsida představuje nepochybně jednoho z největších známých rohatých dinosaurů. Zkameněliny tohoto dinosaura byly odkryty již začátkem srpna roku 1910 paleontologem Barnumem Brownem, který v lokalitě Dry Island na západním břehu řeky Red Deer v kanadské Albertě pracoval pro Americké přírodovědecké muzeum v New Yorku. Brown, proslavený dřívějším objevem dvou exemplářů druhu Tyrannosaurus rex na území Montany, byl však tehdy mnohem více zaujatý početnými exempláři tyranosaurida druhu Albertosaurus sarcophagus, a značně fragmentovanou kostru nechal ležet ladem bez většího zájmu. Téměř o století později, v roce 2001, byla na stejnou lokalitu vyslána společná expedice institucí Royal Tyrrell Museum of Palaeontology a Canadian Museum of Nature. Na lokalitě Dry Island pak kuchař této expedice a zároveň zdatný dobrovolník v terénu jménem Glen Guthrie na fosilii náhodou narazil. Vědci původně netušili, že Brown již tuto kostru kdysi odkryl, ale nálezová situace to jasně prozrazovala. I díky značné fragmentárnosti fosilií potom trvalo dalších šest let, než byl nový druh rohatého dinosaura formálně popsán. Jméno Eotriceratops odpovídá předpokladu, že jde o možného vývojového předka triceratopse (doslova „jitřní triceratops“), druhové xerinsularis pak znamená „pocházející ze suchého ostrova“ (jde o odkaz na Dry Island Buffalo Jump Provincial Park, na jehož území byl objev učiněn).

Rohatého dinosaura popsal tým vědců na základě holotypu s označením RTMP 2002.57.5, uloženém ve sbírkách Tyrrellova paleontologického muzea v Drumhelleru. Fosilie se nacházela ve svrchních vrstvách souvrství Horseshoe Canyon, datovaných do období středního maastrichtu (stáří asi 68 až 67,6 milionu let). Po zkompletování fragmentů získali vědci velkou část lebky (kromě dolní čelisti), nejméně sedm krčních a pět hrudních obratlů, několik úlomků žeber a osifikovaných šlach, které ale byly značně poškozené. V roce 2010 přejmenoval eotriceratopse na druh Triceratops xerinsularis Gregory S. Paul, tento krok ale nebyl dalšími paleontology akceptován. Stále však není jisté, zda druhy Ojoceratops fowleri a Torosaurus utahensis, známé ze stejného období z nalezišť v Novém Mexiku, nemohou představovat stejný druh.

Rozměry kanadského eotriceratopse jsou každopádně úctyhodné – lebka v kompletním stavu měří na délku zhruba 3 metry, čímž překonává i nejdelší zatím známou lebku torosaura (2,77 m). Délka tohoto ceratopsida je pak odhadována asi na 9 metrů, již zmíněný Paul ji odhadl na 8,5 metru a hmotnost asi na 10 tun. Nepochybně jde tedy o jednoho z největších známých ceratopsidů vůbec. Nadočnicové rohy eotriceratopse měřily asi 80 centimetrů, delší však najdeme u taxonů Coahuilaceratops (1,2 m) i Triceratops (1,15 m). Od ostatních chasmosaurinů se eotriceratops lišil několika klíčovými anatomickými znaky na lebečních kostech, bohužel některé diagnosticky důležité části lebky nebyly dochovány. Eotriceratops je každopádně fantastickou ukázkou rozmanitosti dinosauří fauny na konci křídového období a více než důstojným předchůdcem slavnějšího triceratopse.

  • Rekonstrukce eotriceratopse (Eotriceratops xerinsularis). Autorem je Robinson Kunz.

Dinosaurus: Appalachiosaurus montgomeriensis

Severoamerický druh Appalachiosaurus montgomeriensis byl poměrně velkým dravým dinosaurem ze skupiny tyranosauroidů, kdysi obývajícím území současné Alabamy ve Spojených státech amerických. Jak již napovídá jeho rodové jméno, byl obyvatelem někdejší Appalačie (východního pevninského bloku, který se utvořil při vzniku Velkého vnitrozemského moře asi před 100 miliony let na území současného východu Severní Ameriky). Typový exemplář tohoto teropoda objevil v červenci roku 1982 geolog David King z alabamské Auburn University. Druhové jméno montgomeriensis bylo zvoleno podle kraje Montgomery, na jehož území v lokalitě Turnipseed Dinosaur Site byl objev učiněn. Dinosaura formálně popsali paleontologové Thomas Carr, Thomas Williamson a David Schwimmer v roce 2005. Bohužel jsou fosilie tohoto druhu velmi nekompletní. Dochovala se část lebky a spodní čelisti, několik obratlů, dále fragmenty pánevních kostí a části kostí dolních končetin. Nepříliš dobře známá je také podoba předních končetin appalačiosaura, o nichž se nejdříve vědci domnívali, že mohli být dlouhé, silné a tříprsté. Objev pravděpodobné pažní kosti (humeru) tohoto tyranosauroida však prokázal, že jeho přední končetiny byly ve skutečnosti podstatně kratší a zřejmě jen dvouprsté. Podobaly se tak mnohem více relativně drobným „rukám“ vyspělejších tyranosauridů.

Objevený exemplář (holotyp RMM 6670) byl ještě nedospělým jedincem, který nedosahoval plné velikosti. I tak šlo však o velkého teropoda, dlouhého asi 7 metrů a zaživa vážícího kolem 600 až 900 kilogramů (stehenní kost byla dlouhá 77 cm). Dospělí jedinci se tak velikostí mohli blížit nebo i rovnat tyranosauridům z Laramidie, jako byl Lythronax argestes nebo Gorgosaurus libratus, jež žili přibližně ve stejné době jako Appalachiosaurus.

Kosterní patologie, jež se často u dinosaurů popisovány, se nevyhnuly ani appalačiosaurům. Dva ocasní obratle dinosaura totiž vykazují srůst, zřejmě související s jakýmsi vážnějším poraněním. Fosilie appalačiosaura byly objeveny v pelagických sedimentech souvrství Demopolis Chalk, které byly uloženy v období středního kampánu (asi před 77 miliony let). V tomto souvrství jsou obvykle objevovány zejména fosilie ryb, paryb a mořských plazů (mosasaurů i plesiosaurů), dinosauří fosilie jsou zde poměrně vzácné. Kromě appalačiosaura jsou odtud známé i zkameněliny jakýchsi blíže neurčených hadrosauridů (z území státu Tennessee). Přímo v Alabamě pak byly objeveny ještě fosilní fragmenty možného dalšího tyranosaurida, o tomto nálezu však není nic bližšího zatím známo. Jisté je, že velcí teropodi zde museli mít k dispozici vhodnou potravu v podobě větších býložravých dinosaurů a snad i dalších obratlovců.

Fosilie, přisuzované druhu A. montgomeriensis, byly nově hlášeny i z území států Severní a Jižní Karolína (souvrství Donoho Creek a Tar Heel kampánského stáří). Z hlediska systematického zařazení je Appalachiosaurus nepochybně tyranosauroidem, nikoliv ale tyranosauridem. Představoval podobný vývojový stupeň v evoluci těchto dravých dinosaurů, jako asijští alioramini (druhy A. altus a A. remotus) či rovněž východoasijské druhy Alectrosaurus olseni a Xiongguanlong baimoensis.

  • Rekonstruovaná kostra appalačiosaura (Appalachiosaurus mongomeriensis) v alabamském McWane Science Center. Autorem je FunkMonk.

Dinosaurus: Titanoceratops ouranos

Původně byl tento obr s kolosální lebkou považován za dalšího jedince již dříve popsaného druhu Pentaceratops sternbergii, známějšího obřího ceratopsida, rovněž disponujícího nadměrně velkou hlavou. V roce 2011 však paleontolog Nicholas R. Longrich navrhl, že se nejspíš jedná o zcela nového a dosud neznámého zástupce chasmosaurinních ceratopsidů. Ba co víc, Titanoceratops ouranos byl podle jeho výzkumu dokonce součástí kladu Triceratopsini; patřil tedy mezi nejbližší příbuzné proslulého triceratopse.

Při svém stáří 74,8 až 73,5 milionu let je také s přehledem dosud nejstarším známým zástupcem této skupiny rohatých dinosaurů. Holotyp dinosaura s označením OMNH 10165, sestávající z nekompletní kostry s poměrně dobře zachovalou lebkou, byl objeven v sedimentech souvrství Fruitland nebo Kirtland na území kraje San Juan v Novém Mexiku. Bohužel přesnou polohu uložení fosilií nelze již s jistotou dohledat, a tak neznáme dokonale ani stáří dinosaura (i tak je ale jasné, že jde o pozdní kampán, dobu před zhruba 75 až 73 miliony let).

Longrich zvolil pro obřího ceratopsida působivé vědecké rodové jméno Titanoceratops („titánská rohatá tvář“), a to z důvodu velkých rozměrů lebky, druhové ouranos potom s odkazem na Úrana, titána a boha nebes ve starořecké mytologii. Ačkoliv autor popisné studie tento druh jasně odlišil od druhu Pentaceratops sternbergii, zůstávají pochybnosti o tom, zda ve skutečnosti přece jen nejde o jeden a ten samý druh. Obecně však výzkumy podporují validitu (platnost) a tedy skutečnou odlišnost titanoceratopse.

Každopádně však šlo o obřího rohatého dinosaura, který patří spolu se svými příbuznými druhu Eotriceratops xerinsularis a Triceratops horridus mezi největší známé ceratopsidy vůbec. Lebka objeveného exempláře měří na délku i bez lebečního límce 1,2 metru, spolu s límcem pak dokonce 265 centimetrů. Tím pádem se řadí k suchozemským živočichům s nejdelší známou lebkou vůbec.

Vzhledem k proporcionálně kratšímu ocasu dosahoval celkové délky „jen“ asi 6,8 metru a výšky ve hřbetu kolem 2,5 metru. Tělesná hmotnost pak byla Longrichem odhadnuta na 6,55 tuny, což zhruba odpovídá pozdějším triceratopsinům (ačkoliv jejich největší exempláře mohly dosahovat ještě zhruba o polovinu větší hmotnosti). Titanoceratops žil v prostředí obývaném mnoha dalšími dinosaury i jinými živočichy, přičemž jeho hlavním predátorem mohl být značně velký (asi devět metrů dlouhý) tyranosaurid druhu Bistahieversor sealeyi. Dále se zde vyskytovali troodontidi („Saurornitholestes“ robustus), jakýsi blíže neidentifikovaný ornitomimid a centrosaurinní ceratopsid a samozřejmě i další býložraví dinosauři – hadrosauridi druhů Anasazisaurus horneri a Parasaurolophus cyrtocristatus, pachycefalosaurid Stegoceras novomexicanum nebo ankylosaur Nodocephalosaurus kirtlandensis. Společnost zdejším dinosaurům pak dělala celá plejáda ryb, želv, krokodýlů i drobných savců. Titanoceratops každopádně naznačuje, že triceratopsini se vyvinuli dříve, než by bylo možné předpokládat. Mezi titanoceratopsem a časově následujícím eotriceratopsem však stále zeje propast asi 3 až 5 milionů let vývoje, který zatím zůstává paleontologicky zcela nezmapován.

  • Rekonstrukce titanoceratopse (Titanoceratops ouranos). Autorem je Robinson Kunz.

Objeven největší ptakoještěr všech dob?

O obřích ptakoještěrech slýcháme na každém rohu, a tak je již dobře známo, že k těm nějvětším patřily druhy Quetzalcoatlus northropi, Hatzegopteryx thambema či Arambourgiania philadelphiae. Protože právě před několika dny proletěla médii zpráva o údajném objevu možná největšího dosud známého ptakoještěra, který snad mohl svými rozměry překonávat i výše zmíněné giganty, určitě stojí za to, věnovat této zprávě zmínku. Nemluvě o tom, že by se údajně mělo jednat o „prvního prokazatelně nelétavého“ ptakoještěra. Problém je pouze v tom, že se jedná o dosud zcela neověřené zprávy a případná vědecká studie, která by objev plně zpracovávala a věrohodně popisovala, dosud není na světě.

Co tedy zatím o tomto údajném pterosauřím velikostním rekordmanovi víme? Mnoho ne, i když některé udávané míry jsou pozoruhodné. K objevu fosilního materiálu (který má však zřejmě podobu pouhého jednoho krčního obratle) došlo již v roce 2009 v blíže nespecifikované transylvánské lokalitě nedaleko města Sebeş. Fosilie se nacházela 80 metrů nad úrovní okolního terénu, ve vrstvě ležící na 120 metrů vysokém útesu. Zkamenělině se kvůli místu nálezu i jejím obřím rozměrům a „děsivému vzezření“ začalo přezdívat Drákula.

Paleontologové tvrdí, že až do poslední chvíle netušili, o jakou zkamenělinu by se mohlo jednat. Dnes je replika kostry nového obřího pterosaura „o výšce žirafy“ umístěna v expozici muzea v bavorském Denkendorfu v rámci výstavy „Vládci nebes“. Na výzkumu se podíleli němečtí i rumunští paleontologové, z nichž jedním je i Matyas Vremir, který objevil první fosilii.

Samozřejmě nás ihned napadne, zda se nejedná o další obří exemplář druhu Hatzegopteryx thambema, azdarchidního ptakoještěra, obývajícího ekosystémy ostrova Haţeg koncem pozdní křídy. Podle vědců, kteří mají s objevem obřího pterosaura co do činění, jde však dokonce o ještě geologicky mladší samostatný druh, který tedy žil na úplném konci křídy, těsně před katastrofou K-Pg (ačkoliv i rozpětí existence druhu Hatzegopteryx thambema se udává asi na 68 až 66 milionů let).

Každopádně šlo o obyvatele tropické laguny, která se kdysi na území dnešního Rumunska rozkládala. Ten byl nepochybně dominantním predátorem svých ekosystémů. Za nepřítomnosti větších teropodů na odlehlých ostrovních pevninách byli právě obří azdarchidi, kráčející po zemi, pomyslným vrcholkem potravní pyramidy. A jak měl být tento létající gigant velký? Velmi přibližné odhady německého „komerčního paleontologa“ Raimunda Albersdorfera z instituce Altmühltahl Dinosaur Museum (kde se nachází nově vystavená replika kostry dosud nepopsaného ptakoještěra) mluví o 500 kilogramech hmotnosti a rozpětí křídel minimálně 12 metrů. Odhadový strop 20 metrů můžeme jistě pominout, protože v tomto případě bychom se nejspíš pohybovali již za hranicí biomechanického limitu pro létající živočichy.

Přesto mělo jít o nesmírně robustně stavěného ptakoještěra, jehož krk byl „široký jako dospělý muž“ a zápěstní kost „větší než u mamuta“. Tyto údaje jsou samozřejmě značně nejisté a potenciálně zavádějící, pro více informací si tedy budeme muset počkat až na oficiální popisnou studii.

  • Foto pterosaura © Altmühltal Museum.
  • Rekonstrukce prostředí, v němž pterosaurus žil. Autorem je Frederik Spindler, Altmühltal Museum.

Dinosaurus: Acrocanthosaurus atokensis

Acrocanthosaurus atokensis byl zástupcem kladu Carcharodontosauridae, velkých až obřích teropodů, kteří představovali dominantní predátory mnoha ekosystémů rané a počátku pozdní křídy zejména na jižních kontinentech. Akrokantosauři obývali území současných amerických států Oklahoma, Texas a Wyoming (možná ale i mnoha dalších, včetně například Marylandu) v období přelomu věků apt a alb (asi před 116 až 110 miliony let). První zkameněliny tohoto druhu byly objeveny na počátku 40. let minulého století v sedimentech souvrství Antlers na území kraje Atoka v jihovýchodní části Oklahomy (odtud druhové jméno dinosaura). Vzhledem k nápadně prodlouženým výběžkům hřbetních obratlů nazval ve své dizertační práci paleontolog Wann Langston Jr. roku 1947 tohoto teropoda neformálně jako „Acracanthus atokaensis“, toto jméno však bylo změněno v roce 1950 na dodnes platné Acrocanthosaurus atokensis. Doslova znamená toto binomické jméno v překladu „Ještěr s vysokými trny z Atoky“.

Původně byly známé dvě nekompletní kostry (exempláře s katalogovými čísly OMNH 10146 a OMNH 10147), v 90. letech minulého století však přibyly poněkud kompletnější fosilní kostry v Texasu a znovu v Oklahomě. V roce 2012 byla dokonce objevena zkamenělina fragmentární kostry akrokantosaura v blízkosti lopatky obřího sauropoda sauroposeidona v sedimentech souvrství Cloverly na území Wyomingu. Fosilní zuby patřící zřejmě akrokantosaurům pak známe například také z Arizony a Marylandu, muselo jít tedy nepochybně o velmi rozšířený druh teropoda. Akrokantosauři byli nepochybně obřími teropody, blížící se velikostní kategorii druhu T. rex. Největší dosud objevený exemplář (NCSM 14345) měřil v kompletním stavu asi 11,5 metru na délku a jeho hmotnost se pohybovala mezi 5700 a 6200 kilogramy (s maximem 7250 kilogramů). Jen lebka tohoto teropoda dosahovala délky asi 129 centimetrů. Akrokantosaurus tedy nedosahoval velikosti svých příbuzných giganotosaura a karcharodontosaura, příliš za nimi ale nezaostával. Jeho lebka byla poměrně nízká a dlouhá, nohy relativně robustní (akrokantosauři tedy zřejmě nebyli rychlými a vytrvalými běžci, navzdory tomuto bizarnímu videu). Nejnápadnějším znakem na kostře dinosaura byly jeho prodloužené neurální výběžky obratlů, které mohly být více než 2,5krát delší než samotné tělo obratle. Tím se akrokantosaurus samozřejmě nemohl vyrovnat spinosaurovi, u něhož délka výběžků přesahovala délku obratlů dokonce 11krát, přesto ale i na jeho hřbetu musela být případná „plachta“ velmi nápadná. Přesná funkce tohoto útvaru, ať už měl podobu masitého hrbu, hřebene nebo plachty, není dosud uspokojivě vysvětlena. Mohlo snad jít o prostředek vnitrodruhové komunikace, zásobárnu tuku a tekutin nebo prostředek termoregulace? Zatím to s jistotou nevíme.

Na základě histologických výzkumů bylo zjištěno, že akrokantosauři potřebovali minimálně 12 let na to, aby dorostli do plné velikosti, a zhruba 18 až 24 let jim trvalo, než plně dospěli. V roce 2005 byl vytvořen model mozkovny akrokantosaura, který ukázal, že tento teropod měl relativně malý mozek sigmoidálního tvaru (ve tvaru písmena S), který se celkovým tvarem a stavbou podobal spíše mozku krokodýlů než ptáků. Velké čichové laloky naznačují velmi dobrou schopnost čichu. Patologie na výběžcích obratlů některých jedinců ukazují, že i tento teropod žil poměrně divokým způsobem života a často se potýkal s různými zraněními. Jako dominantní predátor nejspíš obýval široké spektrum různých prostředí na velké geografické rozloze, od vyšších poloh až po záplavové nížiny a mořská pobřeží. Jako kořist se mu nabízelo množství různých živočichů, od malých obratlovců přes středně velké krokodýly a ryby až po obří býložravé dinosaury. Preferovanou kořistí mohl být například středně velký ornitopod Tenontosaurus, ale také mláďata sauropodů druhu Sauroposeidon proteles. Konkurenty ve své velikostní kategorii žádné neměl, pouze smečky třímetrových deinonychů (Deinonychus antirrhopus) snad mohly představovat konkurenci menším, dosud nedospělým akrokantosaurům.

Slavná série fosilních stop od Glen Rose může zobrazovat loveckou scénu s akrokantosaurem v hlavní roli, není ale jisté, zda skutečně patřila tomuto teropodovi. Stejně tak není jisté, že byl tento karcharodontosaurid původcem „škrábanců“ v sedimentu, které zřejmě představují místo dávných námluvních tanců. Na druhou stranu to však nemůžeme zcela vyloučit, protože časově i geograficky se tyto nálezy s výskytem akrokantosaura poměrně dobře shodují. Je tedy jisté, že tento „ještěr s vysokými trny“ byl zajímavou součástí ekosystémů dávného raně křídového světa severoamerického kontinentu a patří právem k dobře známým a u veřejnosti oblíbeným obrům světa dravých dinosaurů.

  • Rekonstrukce akrokantosaura (Acrocanthosaurus atokensis). Autorem je Laurel Austin.

Sauropelta, dinosaurus pro pražení šišek

V článku o Indiánech a dinosaurech jsem se již zmínil o zajímavém způsobu interakce původních obyvatel severoamerického kontinentu s dinosauřími zkamenělinami. Toto setkávání bylo zmapováno až v moderní době, probíhalo ale nejspíš již v dobách předkolumbovských. Na rozdíl od mnoha jiných forem „kontaktů“ indiánských obyvatel s fosiliemi dávno vyhynulých organismů však nešlo jen o vztah sběratelský, náboženský či interpretační, ale dokonce o vztah užitkový. Fosilní osteodermy (zkostnatělé destičky v kůži) tohoto obrněného dinosaura totiž posloužily indiánským kuchařům a kuchařkám jako improvizovaná pánev pro pražení borovicových šišek (ze kterých tak získávali piniové ořechy). Dinosauří fosilie údajně v žáru tolik nepraskaly a staly se proto brzy vyhledávanými a oceňovanými „pomocníky“ při indiánském kulinářství.

Co ale víme o samotném dinosaurovi, který nevědomky dávno po své smrti tímto způsobem posloužil člověku? Sauropelta edwardsorum byl nodosauridní ankylosaur, žijící v období rané křídy (věk alb, asi před 108 miliony let) na území amerických států Wyoming, Montana a snad i Utah. Dinosaurus s nejméně čtyřiceti ocasními obratli byl významnou součástí fauny ekosystémů souvrství Cloverly, žil tedy ve stejné době jako slavný dromeosaurid Deinonychus antirrhopus. Právě proti útokům smeček těchto srpodrápých predátorů byl chráněn svým tělesným pancířem v podobě pevných kostěných destiček na hřbetě a velkých bodců, vyčnívajících nad krkem a přední částí hřbetu do stran a nahoru. Sauropelta (v překladu znamená toto vědecké jméno doslova „ještěří štít“) rozhodně nebyla snadnou kořistí.

Býložravý čtyřnohý dinosaurus dosahoval délky kolem 5,2 metru a hmotnosti asi 1500 kilogramů, byl tedy poměrně mohutným zvířetem, velikostně srovnatelným se současnými nosorožci. Jeho trojúhelníkovitá hlava však byla v poměru k velikosti těla malá, na šířku měřila nanejvýš kolem 35 centimetrů. Fosilie tohoto nodosaurida byly objeveny na počátku 30. let minulého století Barnumem Brownem (známým objevem druhu T. rex) v Montaně. Dva exempláře, umístěné v Americkém přírodovědeckém muzeu v New Yorku, však byly jako nový druh popsány až roku 1970 paleontologem Johnem H. Ostromem. Ten rozeznal příslušnost tohoto ankylosaura k nodosauridům a stanovil jméno S. edwardsorum.

Sauropelta byla každopádně jedním z geologicky nejstarších známých nodosauridů. Obývala někdejší záplavové nížiny v okolí velkých říčních toků a občasné záplavy umožnily dochování některých jedinců v podobě nádherných fosilií. Kromě zmíněného deinonycha sdílela sauropelta ekosystémy s ornitopody tenontosaurem a zefyrosaurem, méně početnými obřími sauropody, dosud nepopsanými ornitomimosaury nebo teropody všech velikostí – od drobného oviraptorosaura mikrovenatora až po obřího alosauroida akrokantosaura. V teplém podnebí zde ale žilo také množství druhů krokodýlů, želv, ryb a primitivních savců. Bohatá přírodní prostředí nakonec vzala za své spolu s tím, jak se rozšiřovalo Velké vnitrozemské moře, které tuto oblast po několika dalších milionech let zcela zatopilo.

  • Rekonstrukce sauropelty (Sauropelta edwardsorum). Autorem je Mohamad Haghani.