Právě v těchto dnech si připomínáme významné výročí narození jedné z největších osobností pionýrských dob paleontologie, francouzského přírodovědce Georgese Cuviera. 23. srpna totiž uplyne přesně čtvrt tisíciletí od doby jeho narození, což z něj dělá přímého současníka Napoleona nebo našeho Františka V. Heka (Jiráskova F. L. Věka). Všechny tyto osobnosti se narodily v roce 1769, pouze Cuvier má však spojitost s druhohorními reáliemi. A protože od jeho stručného formálního popisu slavného ptakoještěra pterodaktyla rovněž letos uplynulo kulatých 210 let, lze si zvolit jako poctu Cuvierovi právě „jeho“ pterosaura.
Pterodactylus (v přibližném překladu „křídelní prst“) byl prvním zástupcem skupiny Pterosauria, který byl rozeznán a označen za pravěkého létajícího plaza. Jeho fosilie byly objeveny v litografickém vápenci u bavorského Eichstättu ve druhé polovině 18. století (nejspíš mezi roky 1767 a 1784) a dlouho byly součástí šlechtických sbírek a kabinetů kuriozit. Stručně jej popsal roku 1784 italský přírodovědec Cosimo Alessandro Collini, který si ovšem s fosilií nevěděl rady a označil ji za pravděpodobného obyvatele dávných moří. Mimochodem ještě o pět let dříve byl popsán také tzv. Pester Exemplar (dnes Aurorazhdarcho micronyx), který byl však označen za jakéhosi pravěkého mořského korýše. Ještě na konci 18. století tak prakticky nikdo netušil, o jaké tvory se v případě ptakoještěrů vlastně jednalo (ostatně není divu, vždyť do vědeckého objevu dinosaurů tehdy zbývaly ještě zhruba tři desetiletí).
V roce 1800 nicméně německo-francouzský přírodovědec Johann Hermann po detailní prohlídce fosilie správně usoudil, že její čtvrtý prodloužený prst zřejmě sloužil jako podpora létací křídelní membrány. Hermann se však chybně domníval, že fosilie patřila jakémusi létajícímu savci. Ještě v témže roce už díky Hermannovu upozornění publikoval o nálezu krátkou zprávu také Cuvier. Souhlasil s tím, že prst byl součástí jakéhosi létacího aparátu, na rozdíl od svého kolegy ale správně usoudil, že fosilie představuje dosud neznámého plaza. V roce 1809 publikoval Cuvier delší popisné pojednání, kde se poprvé objevuje název Ptéro-dactyle. Od té doby je slovo „pterodaktyl“ populárním synonymem pro ptakoještěry.
Další historie výzkumů druhu Pterodactylus antiquus (popsaného německým vědcem Samuelem Thomasem von Sömmerringem roku 1812) je poměrně spletitá. Postupně bylo popsáno několik desítek druhů, které se ukázaly být pouze mladšími synonymy druhu P. antiquus a dodnes je systematika pterodaktylů otázkou debat. Vědci se stále nemohou shodnout na tom, zda existoval pouze jeden druh pterodaktyla, dva, tři nebo dokonce více druhů. Domnělí další pterodaktylidní pterosauři (jako je Aerodactylus, popsaný roku 2014) jsou si totiž navzájem anatomicky velmi podobní. Jisté je, že samotný pterodaktylus byl menším druhem pterodaktylidního pterosaura, žijícího v období pozdní jury (věk tithon, asi před 152 až 145 miliony let) na území dnešního jižního Německa. Objevy fosilií přisuzované tomuto druhu byly sice hlášeny i z jiných míst Evropy a dokonce i Afriky, nejsou však s jistotou identifikovatelné.
V současnosti známe již více než 30 fosilních exemplářů pterodaktylů, většinou se přitom jedná o mláďata, často jde o takřka kompletně dochované kostry. Dospělé exempláře měly v rozpětí křídel pouze asi 100 až 120 centimetrů, lebka s dlouhým zobákem měřila maximálně kolem 20 cm. Někteří jedinci měli v čelistech až 90 kónických zubů, které jim zřejmě pomáhaly při lovu jejich hlavní potravy – ryb.
Výzkumy jedinců různého stáří umožnily paleontologům učinit si lepší představu o ontogenezi (postupném individuálním vývoji) pterodaktylů. Paleontologové se domnívají, že se jednalo o denní (diurnální) druh malého létajícího dravce. Sami se pak nejspíš stávali občasnou kořistí větších predátorů, jiných ptakoještěrů, dravých dinosaurů nebo krokodýlů.
Jak umožnily zjistit moderní výzkumy, někteří jedinci pterodaktylů (možná samci) měli na hlavě výrazný trojúhelníkový hřebínek z měkké tkáně, jehož vrcholek se nacházel přesně nad očnicí. Pravděpodobně byli pokryti jemným chmýřím v podobě tzv. pyknovláken a udržovali si stálou tělesnou teplotu. Ve vzduchu byli nejspíš výkonnými letci, kteří dokázali rychle a obratně manévrovat. Při pohledu na pozdně jurskou scenérii s ladně se vznášejícími pterodaktyly by se tak ani slovutný baron Cuvier nejspíš nestačil divit.
- Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.