Tarbosauři byli obří teropodní dinosauři z kladu Tyrannosaurinae, tedy velmi blízcí příbuzní proslulého severoamerického druhu Tyrannosaurus rex. Podle některých paleontologů byl východoasijský druh Tarbosaurus bataar tyranosaurům natolik anatomicky podobný, že by měl být označován spíše jako Tyrannosaurus bataar. Víme, že tarbosauři měli oproti svým severoamerickým příbuzným relativně malý mozek, byli celkově o trochu menší a neměli tolik rozšířenou bázi lebky, jinak ale byli druhu T. rex skutečně velmi podobní (proto se o nich často referuje také jako o „asijských tyranosaurech“).
Jednou z dlouhodobě se udržujících nepotvrzených informací o těchto děsivých zabijácích z období pozdní křídy je i ta, že lovili v početně silných smečkách. Tomu by nasvědčovaly některé objevy z mongolské pouště Gobi, oznámené před několika lety kanadským paleontologem Philipem J. Curriem. Currie spolu s vědci ze společného mongolsko-korejského výzkumného projektu pátrali na devadesáti lokalitách se známým výskytem tarbosaurů a našli jednu se společným výskytem šesti jedinců tohoto dravce v různých stadiích vývoje. Ačkoliv o podmínkách vzniku lokality nebylo nic známo, produkční společnost Atlantic Productions vyrobila dokument i knihu s poutavým názvem Dino Gangs, ve kterých vykreslují tarbosaura jako efektivního smečkového lovce. Ačkoliv nelze tuto domněnku jednoznačně vyvrátit a objev zmíněné lokality byl velmi významný sám o sobě, podobné interpretace fosilních objevů bez podpory odborné studie (která dosud k tomuto tématu nebyla publikována) jsou velmi ošidné. Ve skutečnosti nevíme, zda byli tarbosauři spíše samotáři nebo zda se skutečně alespoň občas sdružovali do menších loveckých smeček. A domnělé hrdelní vaky tarbosaurů jsou velmi podobným příběhem.
Již mnoho let se v populárně-naučné literatuře i na internetu můžeme setkat s tvrzením, že na zkamenělém otisku kůže tarbosaura byl objeven důkaz o přítomnosti jakéhosi hrdelního vaku, podobného vaku dnešních pelikánů. Mnoho různých ilustrací se touto informací nechalo volně inspirovat, a tak se občas setkáváme s tarbosaury zdobenými zářivě červenými hrdly, tarbosaury s výrazným hrbolem v prostoru hrdla nebo dokonce s tarbosaury s jakýmisi nafukovacími vaky pod spodní čelistí. Problém je ovšem v tom, že na rozdíl od mnohem menšího ornitomimosaura pelekanimima ze Španělska nelze skutečnou přítomnost podobné anatomické struktury u tarbosaura doložit. Neexistuje totiž žádná odborná práce, která by o zmíněném objevu pojednávala. Zpráva o údajném hrdelním vaku tarbosaura se objevila pouze ve dvou knihách z konce 90. let minulého století – Encyclopedia of Dinosaurs (1997) a Eggs, Nests and Baby Dinosaurs (1999), jejichž autorem je americký paleontolog Kenneth Carpenter.
Ten obdržel ústní informaci o objevu fosilního otisku zmíněného druhu od svého ruského kolegy Konstantina Michajlova. Podle jeho názoru se mohlo jednat o jakýsi kožní záhyb, sloužící pro signalizaci a vábení sexuálních partnerů nebo o skutečný vak, který mohl pomáhat při polykání velkých kusů masité potravy.
Otisky kůže tarbosaurů i jejich fosilní stopy byly skutečně objeveny a v roce 2003 i vědecky popsány, zmíněná domnělá fosilie „značně zvětralé lebky s otisky kůže z hrdelního vaku“ však ani po více než dvaceti letech nebyla oficiálně vědecky zpracována a žádná odborná studie o ní dosud nevyšla. Dokud se tak nestane, musíme o realitě hrdelních vaků či výrazných kožních záhybů u tyranosauridů pochybovat a být k této myšlence skeptičtí. Je samozřejmě možné, že se přítomnost podobné anatomické struktury v budoucnu potvrdí, do té doby ale mohou ilustrátoři ztvárňovat tarbosaura a jeho blízké vývojové příbuzné s klidným svědomím i bez výrazných hrdelních útvarů.
- Rekonstrukce tyranosaurida druhu Tarbosaurus bataar (Dmitry Bogdanov, CC BY-SA 3.0).
- Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.
1 Comment