Charón byl synem boha neustálé tmy Ereba a bohyně noci zvané Nyx, představoval převozníka mrtvých do podsvětní říše. Jmenuje se po něm například i největší měsíc trpasličí planety Pluto a spousta dalších astronomických i jiných objektů. V dinosauří paleontologii najdeme nejpřímější spojení s touto mytologickou postavou ve jménu východoasijského kachnozobého dinosaura druhu Charonosaurus jiayinensis.
Tento velký býložravec s mohutným lebečním hřebínkem, podobným „trubici“ severoamerického parasaurolofa, obýval území dnešní severovýchodní Číny (provincie Chej-lung-ťiang) v období nejpozdnější křídy (pozdní maastricht, asi před 69,9 až 66 miliony let). Fosilie tohoto ornitopoda byly objeveny nedaleko obce Ťia-jin na jižním (tedy čínském) břehu řeky Amur blízko čínsko-ruských hranic a formálně popsány roku 2000. K objevu došlo v sedimentech souvrství Jü-liang-ce (v anglickém přepisu Yuliangze).
Charonosauři patřili k posledním neptačím dinosaurům vůbec a představují také jedny z posledních známých lambeosaurinů. Fosilie charonosaurů byly objeveny v roce 1975, a to v podobě koster dvou jedinců – dospělce a mláděte. Holotyp (CUST JV1251-57), tedy částečně zachovaná lebka, dokládá, že se jednalo o zástupce kladu Parasaurolophini. Tito blízcí příbuzní parasaurolofa jsou zatím známí jen ze západu Severní Ameriky a severovýchodní Číny.
Zajímavou vlastností jsou také výrazné rozměry charonosaurů. Ty dokládá i objevená obří stehenní kost, dlouhá 135 centimetrů. Dospělý jedinec charonosaura byl podle většiny odhadů dlouhý kolem 10 metrů a vážil asi 5000 kilogramů, možná však i více (podle jiných odhadů mohli velcí jedinci měřit na délku i 13 metrů a vážit kolem 7 tun, jednalo se tedy o jedny z největších známých asijských ornitopodů vůbec). Na publikaci vědeckého popisu tohoto dinosaura se mimochodem podílel i belgický paleontolog Pascal Godefroit, známý mnoha popisy „dálně“ ruských a čínských dinosaurů.
Protože byl Charonosaurus objeven na čínské straně řeky Amur (místním severním břehem prakticky začíná území Ruské federace), dinosaurus dostal jméno právě podle slavného starověkého převozníka. Mimochodem, jistý elasmosauridní plesiosaur (dravý mořský plaz) z Kansasu a Jižní Dakoty dostal jméno Styxosaurus, a to podle samotné řeky, dělící ve starověkém Řecku říši živých a mrtvých.
Ale zpět k asijskému lambeosaurinovi. Na první pohled by nám svojí lebeční „trubicí“ skutečně připomínal parasaurolofa, byl však mohutnější i celkově větší a žil o několik milionů let později (a o tisíce kilometrů východněji). Hřeben mu zřejmě sloužil ke stejnému účelu jako jeho severoamerickému protějšku – mohl s ním vydávat hlasité zvuky pro komunikaci s vlastními druhy a představoval snad i produkt pohlavního výběru u těchto dinosaurů.
Charonosauři nebyli jedinými hadrosauridy ve svých ekosystémech. V roce 2008 byly ze sedimentů stejného souvrství popsány dva další druhy těchto býložravých dinosaurů, lambeosaurin Sahaliyania elunchunorum a saurolofin Wulagasaurus dongi. Z toho vyplývá, že biodiverzita kachnozobých dinosaurů byla i na samotném konci křídy ve východní Asii poměrně vysoká.
Dominantními predátory zde byli stejně jako v Severní Americe obří tyranosauridní teropodi, v tomto případě pravděpodobně druh Tarbosaurus bataar nebo jeho mladší příbuzný. Ten nejspíš charonosaury aktivně lovil, ačkoliv si možná troufal spíše jen na jejich mláďata a staré či zesláblé jedince.
Číňané přezdívají řece Amur Chej-lung-ťiang (angl. Heilongjiang), což znamená cosi jako „Řeka černého draka“. Původní zbarvení kůže charonosaura už asi nikdy nezjistíme, ale pokud byla alespoň zčásti černá, pak by šlo o velmi trefný název. Na konci křídy totiž v této oblasti žili skuteční, živí a dýchající draci… pouze je dnes nazýváme jinak – dinosauři.
- Výtvarná rekonstrukce přibližného vzezření charonosaura. Celkově se velmi podobá parasaurolofovi, byl však mírně mohutnější a celkově větší. Délka dospělých jedinců činila asi 10 až 13 metrů a hmotnost dosahovala přibližně 5 až 7 tun. Jednalo se tedy o jednoho z největších známých asijských ornitopodů (Debivort, CC BY-SA 3.0).
- Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.