Dinosaurus: Acrocanthosaurus atokensis

Acrocanthosaurus atokensis byl zástupcem kladu Carcharodontosauridae, velkých až obřích teropodů, kteří představovali dominantní predátory mnoha ekosystémů rané a počátku pozdní křídy zejména na jižních kontinentech. Akrokantosauři obývali území současných amerických států Oklahoma, Texas a Wyoming (možná ale i mnoha dalších, včetně například Marylandu) v období přelomu věků apt a alb (asi před 116 až 110 miliony let). První zkameněliny tohoto druhu byly objeveny na počátku 40. let minulého století v sedimentech souvrství Antlers na území kraje Atoka v jihovýchodní části Oklahomy (odtud druhové jméno dinosaura). Vzhledem k nápadně prodlouženým výběžkům hřbetních obratlů nazval ve své dizertační práci paleontolog Wann Langston Jr. roku 1947 tohoto teropoda neformálně jako „Acracanthus atokaensis“, toto jméno však bylo změněno v roce 1950 na dodnes platné Acrocanthosaurus atokensis. Doslova znamená toto binomické jméno v překladu „Ještěr s vysokými trny z Atoky“.

Původně byly známé dvě nekompletní kostry (exempláře s katalogovými čísly OMNH 10146 a OMNH 10147), v 90. letech minulého století však přibyly poněkud kompletnější fosilní kostry v Texasu a znovu v Oklahomě. V roce 2012 byla dokonce objevena zkamenělina fragmentární kostry akrokantosaura v blízkosti lopatky obřího sauropoda sauroposeidona v sedimentech souvrství Cloverly na území Wyomingu. Fosilní zuby patřící zřejmě akrokantosaurům pak známe například také z Arizony a Marylandu, muselo jít tedy nepochybně o velmi rozšířený druh teropoda. Akrokantosauři byli nepochybně obřími teropody, blížící se velikostní kategorii druhu T. rex. Největší dosud objevený exemplář (NCSM 14345) měřil v kompletním stavu asi 11,5 metru na délku a jeho hmotnost se pohybovala mezi 5700 a 6200 kilogramy (s maximem 7250 kilogramů). Jen lebka tohoto teropoda dosahovala délky asi 129 centimetrů. Akrokantosaurus tedy nedosahoval velikosti svých příbuzných giganotosaura a karcharodontosaura, příliš za nimi ale nezaostával. Jeho lebka byla poměrně nízká a dlouhá, nohy relativně robustní (akrokantosauři tedy zřejmě nebyli rychlými a vytrvalými běžci, navzdory tomuto bizarnímu videu). Nejnápadnějším znakem na kostře dinosaura byly jeho prodloužené neurální výběžky obratlů, které mohly být více než 2,5krát delší než samotné tělo obratle. Tím se akrokantosaurus samozřejmě nemohl vyrovnat spinosaurovi, u něhož délka výběžků přesahovala délku obratlů dokonce 11krát, přesto ale i na jeho hřbetu musela být případná „plachta“ velmi nápadná. Přesná funkce tohoto útvaru, ať už měl podobu masitého hrbu, hřebene nebo plachty, není dosud uspokojivě vysvětlena. Mohlo snad jít o prostředek vnitrodruhové komunikace, zásobárnu tuku a tekutin nebo prostředek termoregulace? Zatím to s jistotou nevíme.

Na základě histologických výzkumů bylo zjištěno, že akrokantosauři potřebovali minimálně 12 let na to, aby dorostli do plné velikosti, a zhruba 18 až 24 let jim trvalo, než plně dospěli. V roce 2005 byl vytvořen model mozkovny akrokantosaura, který ukázal, že tento teropod měl relativně malý mozek sigmoidálního tvaru (ve tvaru písmena S), který se celkovým tvarem a stavbou podobal spíše mozku krokodýlů než ptáků. Velké čichové laloky naznačují velmi dobrou schopnost čichu. Patologie na výběžcích obratlů některých jedinců ukazují, že i tento teropod žil poměrně divokým způsobem života a často se potýkal s různými zraněními. Jako dominantní predátor nejspíš obýval široké spektrum různých prostředí na velké geografické rozloze, od vyšších poloh až po záplavové nížiny a mořská pobřeží. Jako kořist se mu nabízelo množství různých živočichů, od malých obratlovců přes středně velké krokodýly a ryby až po obří býložravé dinosaury. Preferovanou kořistí mohl být například středně velký ornitopod Tenontosaurus, ale také mláďata sauropodů druhu Sauroposeidon proteles. Konkurenty ve své velikostní kategorii žádné neměl, pouze smečky třímetrových deinonychů (Deinonychus antirrhopus) snad mohly představovat konkurenci menším, dosud nedospělým akrokantosaurům.

Slavná série fosilních stop od Glen Rose může zobrazovat loveckou scénu s akrokantosaurem v hlavní roli, není ale jisté, zda skutečně patřila tomuto teropodovi. Stejně tak není jisté, že byl tento karcharodontosaurid původcem „škrábanců“ v sedimentu, které zřejmě představují místo dávných námluvních tanců. Na druhou stranu to však nemůžeme zcela vyloučit, protože časově i geograficky se tyto nálezy s výskytem akrokantosaura poměrně dobře shodují. Je tedy jisté, že tento „ještěr s vysokými trny“ byl zajímavou součástí ekosystémů dávného raně křídového světa severoamerického kontinentu a patří právem k dobře známým a u veřejnosti oblíbeným obrům světa dravých dinosaurů.

  • Rekonstrukce akrokantosaura (Acrocanthosaurus atokensis). Autorem je Laurel Austin.

Sauropelta, dinosaurus pro pražení šišek

V článku o Indiánech a dinosaurech jsem se již zmínil o zajímavém způsobu interakce původních obyvatel severoamerického kontinentu s dinosauřími zkamenělinami. Toto setkávání bylo zmapováno až v moderní době, probíhalo ale nejspíš již v dobách předkolumbovských. Na rozdíl od mnoha jiných forem „kontaktů“ indiánských obyvatel s fosiliemi dávno vyhynulých organismů však nešlo jen o vztah sběratelský, náboženský či interpretační, ale dokonce o vztah užitkový. Fosilní osteodermy (zkostnatělé destičky v kůži) tohoto obrněného dinosaura totiž posloužily indiánským kuchařům a kuchařkám jako improvizovaná pánev pro pražení borovicových šišek (ze kterých tak získávali piniové ořechy). Dinosauří fosilie údajně v žáru tolik nepraskaly a staly se proto brzy vyhledávanými a oceňovanými „pomocníky“ při indiánském kulinářství.

Co ale víme o samotném dinosaurovi, který nevědomky dávno po své smrti tímto způsobem posloužil člověku? Sauropelta edwardsorum byl nodosauridní ankylosaur, žijící v období rané křídy (věk alb, asi před 108 miliony let) na území amerických států Wyoming, Montana a snad i Utah. Dinosaurus s nejméně čtyřiceti ocasními obratli byl významnou součástí fauny ekosystémů souvrství Cloverly, žil tedy ve stejné době jako slavný dromeosaurid Deinonychus antirrhopus. Právě proti útokům smeček těchto srpodrápých predátorů byl chráněn svým tělesným pancířem v podobě pevných kostěných destiček na hřbetě a velkých bodců, vyčnívajících nad krkem a přední částí hřbetu do stran a nahoru. Sauropelta (v překladu znamená toto vědecké jméno doslova „ještěří štít“) rozhodně nebyla snadnou kořistí.

Býložravý čtyřnohý dinosaurus dosahoval délky kolem 5,2 metru a hmotnosti asi 1500 kilogramů, byl tedy poměrně mohutným zvířetem, velikostně srovnatelným se současnými nosorožci. Jeho trojúhelníkovitá hlava však byla v poměru k velikosti těla malá, na šířku měřila nanejvýš kolem 35 centimetrů. Fosilie tohoto nodosaurida byly objeveny na počátku 30. let minulého století Barnumem Brownem (známým objevem druhu T. rex) v Montaně. Dva exempláře, umístěné v Americkém přírodovědeckém muzeu v New Yorku, však byly jako nový druh popsány až roku 1970 paleontologem Johnem H. Ostromem. Ten rozeznal příslušnost tohoto ankylosaura k nodosauridům a stanovil jméno S. edwardsorum.

Sauropelta byla každopádně jedním z geologicky nejstarších známých nodosauridů. Obývala někdejší záplavové nížiny v okolí velkých říčních toků a občasné záplavy umožnily dochování některých jedinců v podobě nádherných fosilií. Kromě zmíněného deinonycha sdílela sauropelta ekosystémy s ornitopody tenontosaurem a zefyrosaurem, méně početnými obřími sauropody, dosud nepopsanými ornitomimosaury nebo teropody všech velikostí – od drobného oviraptorosaura mikrovenatora až po obřího alosauroida akrokantosaura. V teplém podnebí zde ale žilo také množství druhů krokodýlů, želv, ryb a primitivních savců. Bohatá přírodní prostředí nakonec vzala za své spolu s tím, jak se rozšiřovalo Velké vnitrozemské moře, které tuto oblast po několika dalších milionech let zcela zatopilo.

  • Rekonstrukce sauropelty (Sauropelta edwardsorum). Autorem je Mohamad Haghani.

Dva noví teropodi během dvou dnů

Teropodní dinosauři patří k nejpopulárnějším a zároveň nejintenzivněji studovaným dinosaurům. Důvodů je hned několik. Předně se jedná o skupinu, jež zahrnuje největší suchozemské masožravce, jací kdy žili. Dále pak máme co do činění s jedinou skupinu dinosaurů, jež přežila do dnešních dnů. O tom, že ptáci jsou teropodními dinosaury, již dnes totiž není sebemenších pochyb.

Nemělo by tak překvapovat, že je široká veřejnost přímo u vytržení, když vědci oznamují objevy a popisy nových druhů těchto dinosaurů.

A během posledních dvou dnů byli popsáni hned dva noví teropodi. Tím prvním je ornitomimosaur, jež žil koncem rané křídy na území dnešního státu Arkansas, ve Spojených státech amerických, a jež dostal přímo patrioticky znějící vědecké jméno Arkansaurus fridayi.

Arkansauři byli poměrně malí, asi 3 metry dlouzí teropodi. Doposud se nám zachovala pouze nekompletní část pravé zadní končetiny jednoho jedince. I přesto bylo možné arkansaurovy pozůstatky důkladně srovnat s fosiliemi jiných teropodů. Výsledky srovnávacího studia, za nimž stojí američtí paleontologové ReBecca K. Hunt a James H. Quinn a jež bylo 19. března publikováno ve známém paleontologickém časopise Journal of Vertebrate Paleontology ukázaly, že se jedná o zástupce vývojové větve „pštrosích dinosaurů“, kteří v té době vzkvétali především na území dnešní východní Asie.

Druhým nově popsaným teropodním dinosaurem je představitel stále enigmatické evoluční větve, kterou nazýváme Megaraptora. Pozůstatky různých druhů megaraptorů byly paleontologům známy již dlouhé desítky let. Jejich zkameněliny, jež pocházely z různých koutů světa, byly však natolik záhadné, že je nebylo možné jednoznačně spojit se žádnou tehdy známou skupinou teropodů. Teprve výzkum Rogera Bensona a jeho kolegů z roku 2010 ukázal, že se jedná o zcela unikátní vývojovou větev, jež obývala severní i jižní polokouli.

Stále však neznáme přesnou systematickou pozici těchto dinosaurů. Některé výzkumy napovídají, že se jedná o blízké příbuzné gigantických dravých karcharodontosauridů (Carcharodontosaurus, Giganotosaurus, Acrocanthosaurus, Mapusaurus aj.). Jiné výzkumy naopak spojují megaraptory s evoluční větví tyranosaurů. V současnosti se zdá pravděpodobnější, že klad Megaraptora představuje ranou vývojovou větev celurosaurů. Mají tedy nejspíš blíže k tyranosaurům a k teropodům blíže spřízněným s ptáky než k alosauroidům, se kterými byli původně spojováni a ke kterým patří již dříve zmínění karcharodontosauridi.

Nový megaraptor, jehož popis se dnes objevil na stránkách odborného časopisu Cretaceous Research, dostal jméno Tratayenia rosalesi. Za popisem nového dinosaura stojí argentinsko-americký tým vědců vedený Juanem D. Porfirim.

Tratayenia žila během střední fáze pozdní křídy na území dnešní Argentiny. S délkou kolem úctyhodných 10 metrů se jedná o dosud největšího známého masožravce bohaté fauny ze souvrství Bajo de la Carpa. Stejně jako v případě arkansaura, i v případě tratayenie dosud známe pozůstatky jediného jedince. Ty se skládají z nekompletní série hřbetních obratlů a částí pánve.

Příbuzenské vztahy v rámci megaraptorů jsou stejně nejisté, jako samotná pozice těchto dinosaurů v rámci teropodů. K nejbližším příbuzným tratayenie však s největší pravděpodobností patřili Murusraptor, Megaraptor, Aerosteon, Australovenator a Orkoraptor, tedy „jižní“ megaraptoři.

  • Rekonstrukce murusraptora (Murusraptor barrosaensis), blízkého příbuzného tratayenie. Autorem je Jan Sovák.

Dinosaurus: Spinops sternbergorum

Spinops sternbergorum byl středně velký, asi 6 metrů dlouhý rohatý dinosaurus, zástupce skupiny Centrosaurinae, jedné z dvou vývojových větví, na něž se štěpí klad Ceratopsidae.

Jeho vědecký popis byl publikován v populárním časopise Acta Palaeontologica Polonica týmem vedeným americkým paleontologem Andrewem Farkem. Jméno Spinops bylo vytvořeno spojením latinského slova spina, tj. „osten“ či „trn“, a ops, tedy „tvář“. Jméno sternbergorum je pak poctou americkým paleontologům Charlesi H. Sternbergovi a jeho synovi Levimu, kteří materiál objevili.

Dinosaurus žil před přibližně 77 až 75 miliony let na území dnešní provincie Alberta v Kanadě. Kromě několika dalších ceratopsidních dinosaurů byl tak rovněž současníkem četných hadrosauridů, ankylosaurů či teropodů (včetně gigantických tyranosauridů).

Spinops nepatří mezi dinosaury, jejichž unikátní povahu člověk odhalil okamžitě po jejich nálezu. Materiál, na jehož základě byl tento ceratopsid popsán, byl totiž objeven již v létě roku 1916. Přestože Charles H. Sternberg, jeden z jeho objevitelů, usuzoval, že se jedná o nový druh blízce příbuzný styrakosaurovi (v čemž se, jak víme z výzkumu Farkeho a jeho kolegů, rozhodně nemýlil), příliš nadšení fosílie nevzbudily. Sternberg tehdy pracoval v zastoupení dnešního Přírodopisného muzea v Londýně, kde byl vedoucím geologické sekce Arthur Smith Woodward. Woodwardovi se materiál jevil natolik nezajímavý, že se ho v jednom z dopisů adresovaných C. Sternbergovi z ledna roku 1918 nezdráhal označit za odpad.

Jakkoli je však materiál nekompletní, jeho význam je nesporný. Lebeční pozůstatky spinopse poskytují řadu zajímavých údajů k vývoji epokcipitálních kostí, struktur lemujících kostěný límec ceratopsidů, situovaných blízko jeho středu, takže se nepochybně jedná o důležitý díl skládačky v evoluci ceratopsidů.

  • Rekonstrukce spinopse (vpředu a v pozadí vlevo; v pozadí vpravo je jeho blízký příbuzný Albertaceratops nesmoi). Autorem je Tuomas Koivurinne.

Vítejte v pravěku!

Milí čtenáři, vítáme Vás na stránkách Pravěk.info! Jedná se o společný projekt Daniela Madzii, paleontologa, jež se zabývá výzkumem druhohorních obratlovců (dinosaurů, plesiosaurů, pterosaurů, mosasaurů aj.), a Vladimíra Sochy, pedagoga, popularizátora vědy a spisovatele, který má na svém kontě mezi jiným již jedenáct knižních titulů souvisejících s (především dinosauří) paleontologií.

Popularizaci paleontologie, především té obratlovčí, se věnujeme již dlouhá léta, a to prostřednictvím již výše zmíněných knih, četných článků v různých populárně naučných periodikách, přednáškách pro veřejnost či vystoupeních v médiích.

Již řadu let také provozujeme vlastní stránky, Wild Prehistory a DinosaurusBlog, kde jsme až dosud publikovali stovky paleontologicky orientovaných článků a stvořili platformy vhodné k diskuzi na různá paleontologická témata. Více o našich aktivitách si můžete přečíst také zde.

Byť se oba paleontologii věnujeme trochu jiným způsobem (jeden provádí výzkum a druhý závěry takovýchto výzkumů „překládá“ do jazyka srozumitelného pro každého), oběma nám velmi záleží na tom, aby byla široká veřejnost o paleontologii informována tak přesně a kompetentně, jak je to jen možné.

Pravěk.info vzniká jako výsledek našeho sdíleného přesvědčení, že naše profese a společné úsilí nám umožní vytvořit informační servis, jenž bude kompetentním a zároveň srozumitelným zdrojem informací pro skutečně širokou bázi čtenářů – těch, které paleontologie zajímá a rádi si na její téma občas něco přečtou, ale také takových, jež by se chtěli této vědě věnovat odborněji, případně i provádět skutečný výzkum.

Budeme velmi rádi, když se aktivně zapojíte do dění na stránkách. Máte-li jakékoli otázky spojené s paleontologií, neváhejte nás kontaktovat! Jsme také na Facebooku, kde nás můžete průběžně sledovat.

Přejeme Vám příjemné chvíle zde strávené!