Uintatherium, zvíře z pohoří Uinta

Mezi nejznámější scény československého trikového snímku Cesta do pravěku z roku 1955 patří i setkání s podivným robustním savcem, jehož vědeckému jménu Uintatherium se někteří členové výpravy vysmívají (načež jsou svým „vedoucím“ upozorněni, že pravěcí tvorové musejí být pojmenováváni právě názvy odvozenými z řečtiny a latiny). O jakého tvora tedy šlo a co nového o něm dnes víme?

Uintatherium, tedy „zvíře z pohoří Uinta“ byl velký býložravý savec z vyhynulého kladu Dinocerata, vzdáleně příbuzného dnešním kopytníkům. Tito robustní čtvernožci, připomínající hrochy a nosorožce, žili v období eocénu asi před 45 až 37 miliony let. Byli tedy tvory z doby takzvaných starších třetihor, nebo lépe paleogénu. V současnosti jsou rozlišovány dva vědecky platné druhy uintatéria, U. anceps ze Severní Ameriky a mírně mladší U. insperatus z Číny. Jednalo se tedy o značně rozšířené a dlouho existující savce, kteří byli v průběhu doby pojmenováni zhruba šesti různými vědeckými jmény (dnes již neplatnými).

Nejnápadnějším znakem tohoto savce byla jeho mohutná a pevná lebka o délce kolem 75 cm, vykazující poměrně unikátní stavbu. Mozkovna byla poměrně malá, stejně jako celá lebeční dutina, což bylo dáno zejména výraznou tloušťkou lebečních stěn. Na svrchní straně lebky se navíc nacházely tři páry špičatých výrůstků, podobných „růžkům“ (osikonům) na hlavách žiraf. Ty byly nejspíš produktem pohlavního výběru a mohly představovat jakýsi prvek atraktivity samců v očích samic. Výrazné špičáky, které čněly z horní čelisti, mohly být uintatérii využívány k obraně, ale například také k trhání vodního rostlinstva, kterým se zřejmě přednostně živila. Vzhledem k pohlavnímu dimorfismu byly tyto zuby výrazně větší u samců uintatérií. Zajímavé je, že vzdáleně připomínají „šavlovité“ tesáky pozdějších kočkovitých šelem, zahrnovaných do kategorie tzv. šavlozubých tygrů. S těmi však samozřejmě uintatéria neměla prakticky nic společného (kromě prosté skutečnosti, že se v obou případech jednalo o pravěké savce).

Replika kostry uintatéria, vystavená v pařížském Národním přírodovědném muzeu. Pohled na lebku zvířete dokládá, jak bizarní vzhled musel tento zástupce skupiny Dinocerata zaživa mít. Vědce ohromily jeho fosilie již na začátku 70. let 19. století, kdy byly poprvé objeveny na území amerického státu Wyoming (Shadowgate, CC BY 2.0).

První fosilie těchto dávných savců byly objeveny v poslední třetině 19. století na americkém středozápadě a staly se vedle dinosauřích zkamenělin jedním z hlavních objektů tzv. Války o kosti mezi Edwardem D. Copem a Othnielem C. Marshem. Jejich kolega Joseph Leidy v roce 1872 popsal druh U. anceps jako U. robustum podle nálezů z oblasti Fort Bridger ve Wyomingu (dnes území okresu Uinta). Následně byly fosilie stejného druhu objeveny při více než dvaceti dalších příležitostech, a to na různých místech Wyomingu a Utahu v sedimentech souvrství Wakashie, Bridger i jiných. Právě proto obdrželo uintatérium dalších několik vědeckých jmen, než se ukázalo, že všechny zkameněliny patří jednomu jedinému druhu.

Velkým překvapením byl objev fosilní lebky nového druhu uintatéria z čínské provincie Che-nan, a to ze sedimentů souvrství Lu-š‘ (Lushi). Nový druh byl formálně popsán roku 1981 jako U. insperatus. Uintatéria se stala populárními pravěkými tvory, jak dokládá nejen jejich „role“ ve zmíněném filmu, ale například také množství koster, vystavených v prestižních muzejních institucích po celém světě. Ostatně není divu, uintatéria nepochybně budila pozornost svým zjevem (zejména již zmiňovaným tvarem hlavy), a také svojí velikostí. Při délce kolem 4 metrů a výšce v kohoutku 1,7 metru dosahovala uintatéria hmotnosti i přes 2 tuny, u velkých exemplářů pak nejspíš ještě podstatně více (možná až kolem 4,5 tuny).

Ani velikost a síla však tyto tvory nezachránila před konečným vyhynutím. Jejich slabinou byla nepochybně inteligence, protože jejich mozek byl relativně malý a schopnost přizpůsobení z hlediska změn chování nejspíš nebyla vysoká. Přesto tito zajímaví tvorové existovali po dobu zhruba osmi milionů let a rozhodně je tak nemůžeme považovat za jakési evoluční omyly přírody (jak bývalo zvykem u druhohorních dinosaurů). Osudnou se jim nejspíš stala konkurence ze strany jiných velkých býložravců, zejména pak brontotérií a vývojově primitivních nosorožců, kteří se ve větších počtech začali objevovat v pozdním eocénu a uintatéria postupně vytlačili z jejich přirozených prostředí. Dnes už tedy „zvířata z pohoří Uinta“ žijí pouze v naší vlastní představivosti, vykreslující podivné „nosorožcovité“ tvory z doby šerého dávnověku.

  • Odlitek lebky uintatéria v pařížském Národním přírodovědném muzeu.
  • Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *