Stegosaurus, „zastřešený ještěr“

Stegosaurus, tedy v doslovném překladu „zastřešený ještěr“, je jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších druhohorních dinosaurů. Již od 19. století byla k tomuto taxonu řazena řada fosilních objevů, z nichž většina je dnes buďto neplatná nebo byla překlasifikována (například Hoplitosaurus, Loricatosaurus, Alcovasaurus ad.). Stegosaura tedy potkal stejný osud jako další dlouhodobě známé dinosauří taxony, které se staly v podstatě taxonomickými odpadkovými koši, do nichž byly „odhazovány“ ty fosilie, se kterými si paleontologové nevěděli rady.

Vědecky byl Stegosaurus popsán americkým paleontologem Othnielem Charlesem Marshem (slavným protagonistou „Války o kosti“) v roce 1877, dnešní typový druh S. stenops nicméně až o deset let později (S. stenops se typovým druhem stal na základě rozhodnutí Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu z roku 2013; poté, co byl dřívější typový druh, S. armatus, prokázán jako nediagnostický).

Již Marshovi bylo jasné, že tento pozdně jurský dinosaurus byl býložravcem, velké dohady se však objevily zejména v otázce umístění jeho kostěných desek na hřbetě, krku a ocasu. Tyto přes 60 centimetrů široké a vysoké struktury byly původně v představách vědců kladeny naplocho nebo do jediné řady, teprve v 60. letech minulého století se prosadil názor, že desky byly umístěny ve dvou paralelních řadách, ovšem s mírně alternujícími pozicemi. O jejich úloze se vedou spory dodnes, nicméně převažuje názor, že se jednalo především o signalizační zařízení, které sloužilo k zdánlivému zvětšení těla stegosaura (obranný mechanismus proti teropodům) a v případě samců k vábení samic a projevům dominance. Za života dinosaurů byly pláty pokryty rohovinou a mohly být pestře zbarveny, což by jejich efektivitu ještě zvýšilo. Podle jedné vědecké studie z roku 2015 byly desky u příbuzného druhu Hesperosaurus mjosi znakem pohlavního dimorfismu – u samců byly celkově širší a robustnější, zatímco u samic byly naopak vyšší.

Proslulý „thagomizer“ v podobě špičatých bodců na konci ocasu, které stegosauři používali k obraně před predátory. Při délce 60 až 90 centimetrů byly nepochybně velmi nebezpečnou zbraní i pro obří pozdně jurské teropody, jako byl Saurophaganax nebo Torvosaurus. Vzácné objevy patologií a zranění na fosilních kostech alosaurů dokazují, že stegosauři tento obranný „nástroj“ nejspíš skutečně často používali (Foto: Kevmin, CC BY-SA 4.0).

Typická je pro stegosaura také zbraň v podobě výrazných bodců na konci ocasu. Tento velmi nápadný znak byl podle výzkumů skutečně prostředkem vlastní obrany a o jejím využití svědčí i fakt, že u zhruba 10 procent objevených fosilních bodců byla zjištěna poškození, související nejspíš s jejich obranným využitím. Jeden obratel dravého teropoda alosaura byl dokonce objeven s deformací velmi dobře odpovídající zásahem tohoto bodce. Čtyři spíše horizontálně umístěné bodce na konci ocasu stegosaura měřily v dospělosti jeho majitele na délku asi 60 až 90 centimetrů, což bylo více než dostatečné pro jejich efektivní využití.

Dlouhodobým mýtem, který bývá někdy zmiňován i dnes, je tzv. druhý mozek stegosaura, který měl být umístěn v oblasti jeho křížové páteře (resp. v oblasti nad pánevním pletencem) a údajně dosahoval až dvacetkrát většího objemu než samotný mozek v lebce. Ve skutečnosti se jednalo pouze o rozšíření v křížové části páteře, které podobně jako u dnešních ptáků nebo i sauropodních dinosaurů obsahovalo možná tzv. glykogenové tělísko. Funkce této struktury není zcela objasněna ani u současných zvířat, předpokládá se ale, že by se mohlo jednat o prostor uskladnění zásobního polysacharidu glykogenu pro nervovou soustavu. Mohlo by se jednat také o jakýsi rovnovážný orgán nebo zásobní centrum některých jiných látek, souvisejících s činností nervové soustavy stegosaurů, rozhodně se ale nejednalo o druhé nervové centrum v těle. Mýtus „druhého mozku“ stegosaurů tedy můžeme s klidem pohřbít.

Reakce na podněty byly u těchto dinosaurů nepochybně velmi rychlé, a to navzdory zastaralým názorům. Rychlost pohybu stegosaurů byla nicméně skutečně nízká, což je dáno anatomií a proporcemi jednotlivých částí jejich končetin. Zatímco přední byly relativně velmi krátké, zadní končetiny měly dlouhé stehenní kosti a krátké „podkolenní“ části nohou, což odpovídá schopnosti pouze pomalé chůze. Maximální rychlost pohybu stegosaura je obvykle odhadována zhruba na 6 až 7 km/h (1,7 až 1,9 m/s), tedy asi jako u svižné lidské chůze. To ostatně dobře odpovídá jeho akutní potřebě aktivní obrany před dinosauřími predátory, protože aktivní útěk u stegosaurů určitě nebyl možný.

Stegosauři byli součástí proslulé dinosauří megafauny v ekosystémech souvrství Morrison a žili tedy v období pozdní jury (věk kimmeridž až tithon, asi před 155 až 150 miliony let) na území dnešního západu Spojených států amerických. Největší známí jedinci stegosaura dosahovali délky až 9 metrů a hmotnosti v rozmezí 5 až 7 tun, což odpovídá dospělým sloním samcům. Běžněji jsou však objevovány exempláře s délkou kolem 6 metrů a nechybí ani vzácné objevy mláďat stegosaurů (nejmenší fosilní jedinec byl dlouhý asi 1,5 metru).

Moderní představa o vzezření živého stegosaura. Hřbetní desky mohly být u tohoto tyreoforního dinosaura pestře zbarveny a dodávat mu tak ještě impozantnějšího vzhledu. K obraně před predátory mu však sloužily pouze čtyři dlouhé kostěné bodce na konci ocasu. Ty byly mimochodem umístěny spíše horizontálně, nikoliv vertikálně. (Matthew Martyniuk, CC BY-SA 4.0).

Zatímco svůj ocas s výhružnými bodci držel stegosaurus poměrně vysoko nad zemí, jeho hlava byla držena spíše nízko, pravděpodobně méně než 1 metr nad úrovní terénu. Mozek tohoto dinosaura byl skutečně velmi malý, a to i na poměry býložravých dinosaurů podobné velikosti. Vědci odhadují, že u dospělých několikatunových jedinců mozek dosahoval hmotnosti pouze kolem 80 gramů (hodnoty EQ nedosahují u stegosaurů víc než 0,6). To sice nutně neznamená, že tito dinosauři byli tupí (jak se předpokládalo dříve), zřejmě ale tento fakt odpovídá představě o jejich pomalém, „lenivém“ životním stylu spásačů nízko rostoucí vegetace.

Stejně jako mnozí jiní dinosauří herbivoři i stegosauři nejspíš polykali kameny (gastrolity), které jim pomáhaly rozmělňovat potravu v žaludku. Jejich hlavní potravou mohly být nízko rostoucí kapraďorosty, mechorosty, přesličky, cykasy a jehličiny. Výzkum ukázal, že síla čelistního stisku stegosaurů dosahovala i na zubech v zadní části čelistí pouze kolem 275 newtonů, což je mnohem méně než třeba u labradora. Zřejmě se tedy živil pouze měkkou rostlinou potravou, na rozdíl třeba od pozdějších rohatých dinosaurů (ceratopsidů). Stegosauři obývali ekosystémy, v nichž dominantními býložravci byli obří sauropodi, zejména brachiosauridi a diplodokoidi. Jejich úhlavními nepřáteli byli draví teropodi (Allosaurus, Ceratosaurus, Torvosaurus, Saurophaganax, Marshosaurus a někteří další). Nepochybně tak měli co do činění s dostatečně pestrou směsici predátorů, na kterých si čas od času mohli vyzkoušet svou smrtící ocasní zbraň…

  • Smontovaná kostra jedince druhu Stegosaurus stenops zvaného Sophie (NHMUK PV R36730), jež je k vidění v londýnském Přírodopisném muzeu (převzato z práce Maidment a kol., 2015).
  • Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.

1 Comment

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *